1. den 24.8.2023 ujeto 514 km

Letošní příprava na trip byla poměrně náročná a plná změn. Ještě před měsícem jsme plánovali trasu po Sicílii. Bohužel nám na poslední chvíli nevyšla jednosměrná doprava kamionem do Bari a tedy bylo po plánech. Za 10 dní se to ujet dá, ale s jazykem na vestě a co z toho. Tak jsme vybrali záložní plán, a sice Korsiku. Po zakoupení lístků na trajekty jsme naplánovali celou cestu a začali se těšit. 2 dny před odjezdem dostáváme email, že náš noční trajekt na Korsiku byl z technických důvodů zrušen a že se omlouvají... . Změnili jsme tedy trajekt, ale ten odplouvá o půl dne později, tedy ráno. Noční spoj, který by nám ušetřil půl dne, je tedy tabu. Přijali jsme slevu na příští cestu a poukaz na občerstvení jako omluvu. Bohužel jsme však byli o půl dne pozadu a to jsme ještě ani nevyrazili ..  .  

Je 8:00 a z příjezdové cesty se ozývá dvoutaktní zvuk motorky. Šejba na Rikše nás poctil návštěvou a doprovodem na prvních cca 60 kilometrů. Byl kousek od nás, tak nás mile překvapil.

 První den bývá obvykle dost transportní a uhání se, co to dá a až kam se to dá. Ani letos tomu není jinak. Frčíme si to přes Klatovy k německým hranicím. Plánujeme zastávku na Walhalle, ale jako by nám to nebylo přáno. Umleitung nás asi bude budit ze spaní -  objížďka střídá objížďku a nakonec se k ní dostáváme z úplně druhé strany s nájezdem minimálně + 30 km a + 1hod zpoždění oproti plánu. Walhalla, pod kterou teče Dunaj, je majestátní stavba na kopci, v které jsou umístěny busty nejvýznamnějších německých osobností, a kterou nechal postavit Ludvík II. Bavorský. Za 1,5 eura parkujeme na horním parkovišti. Obejdeme si ji dokola, pokocháme se krásným výhledem a jedeme dál. 

Letíme pořád 70 km/h po naprosto rovné silnici č.16, jak vystřižené z Maďarska - rovně, rovně a pak zase rovně. Malé zpestření nám připravuje Veloušek, když vyplivne víčko vzduchového filtru jak uřvané mimino dudlík. O kus dál zase přestane pálit válec a zdechne. Poslušně ale po chvilce motor naskočí a nemusím ani čistit svíčky. Asi se taky nudí a chce nějakou akci :). 

Ideálem bylo dnes dojet až k Bodensee, ale dojezd se oddaluje, a tak kempíme u města Sinningen, kam dojíždíme v 19:30, tedy půl hodiny před zavíračkou. Za 37,5 eur stavíme stan, vzpomínáme na Balkán, kde jsme platili 1/2 i 1/3 ceny za noc a letíme se vykoupat k místnímu jezeru. Celý den bylo vedro na padnutí, a tak bylo koupání příjemné osvěžení. Začíná se zatahovat a hřmít. 

Rychlá sprcha, vypnout stan, uvařit polívku k večeři a zalézt do stanu. Během pár minut máme předsíňku stanu plnou vody. Vítr lomcuje stanem, boční stěny prosakují a pouští k nám vodu. Jak by řekl Forrest Gump: ,,pršelo zeshora, pršelo ze stran a občas se nám zdálo, že prší i ze spodu.,,

2. den 25.8.2023 ujeto 399 km

Je 9 hodin a máme sbaleno, roztlačeno a můžeme vyrazit na Rýnské vodopády, které máme s dojezdem 3 hodiny. Po pár minutách stavíme a jako sehraný tým měníme v dešti střechu z letní na plnohodnotnou. Lepíme si další vlajku na palubní desku, a to Švýcarsko. Dnes tam ještě přibyde Lichtenštejnsko. 

K vodopádu jdeme kolem vlakové zastávky Neussen Rheinfall. Během pár minut se dostáváme k úžasnému vodopádu, který je svým průtokem největší v Evropě (600.000 litrů za sekundu). Za 16 euro kupujeme 15min. vyjížďku na lodi k vodopádům. Stojí to jednoznačně za to, loď s námi najíždí přímo pod vodopády a teprve tady si uvědomujete tu sílu a majestátnost. Je to moc pěkný zážitek a za rozumné peníze (na to, že jsme ve Švýcarsku). 

Pokračujeme v jízdě krásnou přírodou s mechovými kopečky do Vaduzu, hlavního města Lichtenštejnska. Trochu si pohrávám s trasou a měním cestu přes St. Moritz, kde chceme nocovat. Je půl 6 večer a pořádný krpál před námi. 

Hory jsou nádherné, s rozházenými domky po stráních a kopcích. Vyjíždíme do průsmyku Julierpass 2284 m.n.m. Kopec to je šílenej, Antonín se opět ukázal v nejlepším světle a ševelil si na jedničku, jako by jel jen do vedlejší vsi pro čerstvé pečivo. Tady na vrcholu už jde pára od pusy. Rychlé foto, odehnání německých turistů od velouše a frčíme do kempu Silvaplava. Cedule ,,Besetz,, (obsazeno) nás neodradí. Na parkovišti potkáváme mladé Čechy, kteří se k nám hned hlásí, že nás dnes už dvakrát potkali. Společně jdeme zkusit vyškemrat do recepce nějaké místo. Pán už zamyká, ale je velmi příjemný a posílá nás do kempu s doporučením, že pokud si tam místo najdeme, smíme zůstat a ráno zúčtujeme. V kempu je hlava na hlavě,  ale pro naše dvě malé výpravy se místečko najde. 

Celou noc šíleně fouká a leje jako z konve. Stan sice drží, ale nálada Lucky je na bodu mrazu. Ráno se chceme chvilku cournout kolem jezer, tak snad jí to přejde.

3. den 26.8.2023 ujeto 380 km

Chvilku po 9. hodině vyrážíme, dodnes nevím, zda přestaly fungovat fény na toaletě, nebo to Lucka jen vzdala. Důležité je, že konečně vyjíždíme. Dojezd dle navigace do italské Savony je kolem 17. hodiny, a Lucka radost nemá.. . Dva dny jsme hnaly, aby jsme ten třetí mohli mít pohodu, ale cesta je tak pitomá, že to prostě rychleji ujet nejde a to ještě nebere v potaz, že nejsme tak úplně "standardní auto ". Míjíme krásná jezera a veliký vodopád, kde stavíme a fotíme. Blíž se ale nejdeme, odmítáme zaplatit 5 euro na hlavu za 10 min chůze k vodopádu. 

Po pár kilometrech sjezdu, kde nás mimochodem předjížděl cyklista (na tachometru jsem měl 75 km/h) se ocitáme na italských hranicích. Začíná peklo. Už jsme něco projeli a něco zažili, ale dnešní etapa je jednoznačně ta nejhorší ze všech.

Průjezd kolem Comského jezera je příšerný. Celou cestu jedeme dvacítkou - pořád se brzdí, pouští, vyhýbá v úzkých uličkách. Do toho cyklisti, chodci, Italové, co předpisům a ohleduplnosti moc nedají, a mé slabé brzdy a hlavně nervy. To prokleté jezero má přes 50 kilometrů ! Na tyto 2 hodiny kolem Comského jezera plynule navazuje obchvat vesnicemi kolem Milána. Není to ovšem obchvat, ani hlavní silnice, motám se kolem baráků jako někde v Benešově, když zavřou silnici a musíte jet objížďkou kolem rodinných baráků. Když navigace ukáže víc jak 200m do další odbočky tak jsem šťastný, odbočky jsou totiž často se stopkou do pravého úhlu nebo s kruháčem. Tedy řadit 1,2,3 a pak zase dolů a tak pořád dokola... Více jak další 2 hodiny ... . Jsem úplně hotovej a to ještě nevím, že hned jak vyjedeme z tohoto "obchvatu", nás chytne bouřka. 

Leje tak, jak jsme ještě nezažili.  Padají větve,ulicemi se valí potoky vody, do toho kroupy a silný déšť.  Prší šikmo a hlavně zprava, tedy na mou dobře naladěnou paní, která mi ,,zcela bez emocí,, vysvětluje, že nejspíš byla chyba nevzít s sebou okna. Okna.....vozíme je s sebou pokaždé a nikdy jsme je nepoužili. Je přes ně špatně vidět, mlží se,  v autě je kvůli nim špatná akustika a moc nepomáhají, ani při silném dešti (kterých jsme už zažili), tak jsem je prostě poprvé, a jak jsem vyrozuměl od mé paní, i naposledy, s sebou prostě nevzal. Zastavujeme u malé budky, kde se schováme pod pidi stříškou, ale moc to nepomáhá, tak se rozhodnu, že tomu prostě ujedeme. Moc nemluvíme....vlastně ani oční kontakt se nesnažíme navázat. Lucka si drží obal od střechy (kožené velké pouzdro) tam, kde bývají okna (když zrovna nejsou doma v garáži :)....sotva ho udrží jak fouká a do toho buší kroupy. Vůbec nechápu, jak něco tak těžkého, jako je kus ledu, může lítat vodorovně, ale opravdu tomu tak je. 

.....zastavujeme na pumpě. Je po dešti a teplota okamžitě vylítla zase ke 30 stupňům. Komplet, včetně spodního prádla, se na parkovišti převlékáme do suchého a vaříme si kávu. Pokud jsem si včera myslel, že někteří členové z naší výpravy jsou s náladou na bodu mrazu,tak dnes se bavíme o stupnici Fahrenheita.. . Není to dobré, kožená sedačka krásně drží souvislou hladinu vody, ve které jsme doposud seděli, jsme promrzlí, mokří a ani mé pokusy o vtípky pro zlepšení nálady nepadají na úrodnou půdu. 

Přijíždíme do Savony, kolem půl 7 večer. V kempu nás nevezmou, potřebujeme ráno kolem páté vyjet na trajekt a to je brána kempu ještě zavřená. Najdeme ale malinký kemp Bagni la kousek od přístavu, kde nás nacpou mezi karavany a trvají na tom, že veloušek bude spinkat na terase restaurace pod střechou. Má v noci opět pršet, a tak si ho tam mám večer až zavřou natlačit, ať nemokne. Znám i místa, kde pár kapek oleje z motoru, které zůstanou na trávě pod stromem, je problém ... tady mě donutí zatlačit velouše pod střechu zahrádky restaurace :).  

Z Antonína se můžou všichni poprdět, fotí si ho, oblézají a na všechno se vyptávají (Italsky mimochodem). Kreslím do písku čísla, jako rok výroby, kubatura, rychlost .. . Po chvilce nám přijde, že jim vlastně překážíme a kazíme fotky. Rychle si pobereme krámy a mizíme stavět stan. Vaříme si skvělou večeři z místních těstovin plněných masem a zavařené rajčatové omáčky se slaninou. Večeře se podává o cca 30 metrů dál přímo na pláži, kam jsem donesl stoleček, židle a vínečko. Je to romantika jako ve filmu, zakončená procházkou po pláži a krásnou tropickou nocí ve slunné Itálii. Konečně bez deště ! 

4. den 27.8.2023 ujeto 164 km

Vstáváme v 5 ráno a za 20 min už máme sbaleno a odjíždíme. Večer jsme si totiž vše připravili na brzký odjezd, abychom se nezdržovali. Ačkoli podle předpovědi mělo celou noc pršet, nespadla ani kapka. Balíme tedy suchý stan a je to příjemná změna. V přístavu je vše velmi dobře zorganizované a tak odplouváme v 6:30 bez zpoždění. 

Dáváme si bohatou snídani v restauraci, využíváme 25 euro voucheru, který jsme dostali jako omluvu za zrušený trajekt. Plavba trvá přesně dle plánu 6,5 hodiny a ve 13:00 jsme tedy na Korsice. Dnes má být ještě pěkně, ale předpověď na následující 4 dny je dost špatná. Pravděpodobnost deště je víc jak 80% a teploty spadnou o více jak 10 stupňů, tedy lehce pod 20. Jsme z toho trochu přešlí, ale co na plat, nechceme si to nechat zkazit.

 Místní magistrála podél východního pobřeží Korsiky moc záživná není, ale to jsme tušili a už po chvilce z ní sjíždíme a vrháme se na vodopády Cascade de Lucelluline v horách . Potkává nás první větší závada, podfouklo těsnění pod hlavou válce, ale naštěstí jsem ho před odjezdem doplnil mezi náhradní díly co vozím (spotřeboval ho v květnu v Německu). 

Čas nás začíná tlačit, hodinu opravuji, pomalu se stmívá a k tomu začíná zase pršet. Kempujeme tedy o cca 100 km  dříve než jsme chtěli, u města Zonda v kempu Bavella Vista. Na recepci nám zakážou stanovat, je prý  vyhlášena výstraha před silným větrem a bouřkou. Bereme tedy z nouze poslední volný bungalov za ,,krásných,, 95 euro ... . Lucka v ten okamžik, jako by dostala transfuzi panenské krve :) . Celá září a je po chmurách. Jsme rádi, že jsme se cenou nenechali odradit, vaříme si špagety na plotně, sušíme všechno oblečení na elektrickém žebříku v koupelně a koukáme z okna jak venku lítají blesky a leje. Sedíme si v suchu, teple a koukáme na bouřku a malá chrochtající prasátka, co lítají všude kolem domku a jsme spokojeni. Sedáme k jídelnímu stolu a vytahujeme mapu s itenerářem naplánované cesty. Nechceme zbytek dovolené dohánět "plán" a tak škrtáme některé zastávky a zkracujeme si trochu trasu. Lucka svým podpisem stvrzuje, že se na trase na následující dny podílela, že s ní souhlasí a nebude remcat :).

5. den 28.8.2023 ujeto 216 km

Ráno pořád leje, tak čekáme do půl 9 až trochu déšť ustane a vyjíždíme. Projíždíme kolem jezera Barrage de ospedale, vítr tu žene vodu po hrázi nahoru a ta se tříští ve vzduchu. Déšť pomalu ustává, ale o to víc začíná foukat. Kolem 10. již parkujeme v přístavním městě Bonifacio. Zatím tu naštěstí není moc turistů. Jdeme na pevnost a křídové útesy, které známe jen z fotek a máme veliké očekávání. Tak snad nebude zklamaní. 

Celé město stojí vlastně na křídovém útesu. Lidé si tu do nich hloubí garáže i obchody a je to moc zajímavé a pěkné. Výhled od pevnosti nám bere dech. Vlevo, kam až vidíme, jsou krásné útesy a dva asi nejfotografovanější kameny v moři v této části Evropy. Snad ve všech průvodcích a webech o Korsice jsou na titulní stránce tyto obří kameny. Po pravé straně je záliv do města, krásný maják a úplně stejně koukavé útesy. 

Bohužel šíleně fouká, sotva držíme rovnováhu při chůzi a proto jsou vytesané schody krále Aragonského, které vedou po hraně útesu až k moři, pro turisty dnes nepřístupné. I tak ta procházka kolem pevnosti, která nám zabrala přibližně 2 hodiny, za to určitě stojí. Je to tu naprosto kouzelné a dechberoucí. 

Cestou k Antonínovi nám začíná zase pršet. Už jsme tak zvyklí, že nám to vlastně ani nevadí. Vyrážíme směrem k Ajaccio a v protisměru míjíme nekonečné kolony turistů směřujících do Bonifácia - parkoviště jsou plná a tak stojí v nekonečných kolonách a čekají. Je to fakt šílené a jsme hodně rádi, že jsme tu byli ráno, kdy oni ještě snídali croissanty a kávu. 

Stále poprchává a šíleně fučí. Stavíme u zátoky a fotíme si rozbouřené moře a vlny dopadající na útesy. Kousek za Ajacciem bereme kemp Barbicaja za 20 euro. Sociálky a sprchy tu jsou jak v kasárnách, ale jinak celkem pěkné místo, na jednu noc určitě dostačující.

Vybalíme stan i krámy, najíme se a jdu dotáhnout řetěz. Trochu to cuká a posledních pár kilometrů při stoupání přeskakuje na rozetě. Chystám se povolit matku zadního kola a co nevidím, drží sotva na posledním závitu. Zadní kolo se hýbe ze strany na stranu. Tak to bylo za 5 min 12 ! Trochu vyděšený kontroluji opticky celý stroj. Nakonec stačí jen dotáhnout řetěz, vystředit kolo a utáhnout. Od této chvíle ale při každé zastávce kontroluji matku kola, nechci domýšlet, co by se stalo kdyby osa vyjela a kolo se šprajclo na štorc ... .

 Odlehčeným veloušem se vydáváme na krvavé ostrovy - Pointe de la Parata. Parkoviště je tu ohromné, téměř prázdné a vzhledem ke zdemolovanému automatu pro platbu i bezplatné. 

Vítr je tu snad ještě silnější, je chladno a vlhko, mrholí a je sychravo. Krvavým ostrovům to ale prospívá, dotváří to pochmurný až hororový obraz. Cesta k mysu de la Parata je zůžená až vytvaří dojem jakéhosi mostu. Z obou stran jdou z moře proti sobě ohromné vlny a společně s vichrem vytváří gejzíry vody a pěny. Projít suchou nohou je nemožné, ale chvilku koukáme na odvážlivce a pilujeme techniku přeběhu. Vyčkáváme na správnou chvíli bez větších vln a přebíháme. Na mysu se dlouho nezdržíme, nejde ani stát rovně, natož pózovat před foťákem nebo se jen zastavit a koukat. Zpáteční přeběh to Lucka schytá a je z celé jedné strany úplně mokrá. 

 Po návratu do kempu se jdeme projít podél pobřeží s cílem najít pěknou restauraci, kde povečeříme. Tolik zavřených restaurací snad není ani v Černobylu ... nakonec po několika kilometrech nacházíme stánek s pizzou a večeříme z krabice na kamenech u moře. 

6. den 29.8.2023 ujeto 145 km

Vyrážíme do města Corte, kde přímo pod citadelou bereme už kolem poledne kemp. Vaříme si čínské nudle, stavíme stan, odlehčíme veloušovi o bagáž a kolem 13. hodiny už frčíme slepou silnicí na konec údolí k jezeru Lac de Melu. 

Cesta je hodně klikatá a úzká, ještěže máme tak malé vozidlo. I tak je těžké se občas vyhnout protijedoucím. V sezóně, která tu trvá do poloviny srpna, se sem autem ani nesmí. Mají tu odstavné parkoviště a na konec údolí se jede už jen autobusem. Jsme tu ale už po sezoně a tak si tuto jedinečnou cestu můžeme užít s Antonínem. Fantastické výhledy, srázy bez svodidel, krásný asfalt a za každou zatáčkou nové a nové výhledy. Je to jedna z nejkrásnějších silnic, kterou jsem kdy jel. Provoz tu naštěstí a kupodivu není velký a tak se rozhodujeme, že pojedeme až na poslední parkoviště, kam až to jde. Kolem cesty na každém možném místě k zastavení (a moc jich tu není) parkují auta. Trochu znejistíme a vyměkneme. Parkujeme cca 2 km před koncem údolí na kraji lesa jako ostatní a jdeme dál pěšky. Poslední parkoviště, jak po sléze zjistíme, je jen na cca 8 aut, ale s ohromným prostorem tak pro 70 motorek, kde nikdo nestojí. Sem bychom se vešli, ale no co. 

Výstup k jezeru je poměrně náročný, ale přibližně po hodině jsme u něj. Výhled i cesta sem za tu námahu určitě stojí. Je tu šílená zima, oblékáme se do bund a dáváme krátkou pauzu. Naše svačina v podobě směsi oříšků neunikne již domestifikovaným ptákům, kteří se k nám slétnou a my je krmíme z ruky. Je až neuvěřitelné, jak  citlivě dosednou z letu na ruku, jemně zobákem klovnou oříšek a ladně odletí. Je to moc pěkný zážitek, Lucka si to ohromně užívá a je fascinovaná. Já jsem zase rád, že mi ti opeřenci nesežrali všechny ořechy a taky, že místo tatranek a pečiva konečně  dostali něco zdravého a opravdu přírodního. 

Ke druhému jezeru se nakonec nevydáme, je to další hodina cesty a začíná se trochu zatahovat (čti jsme už docela unavení a nechce se nám). Hodně svižným tempem slezeme dolů a vyrážíme do kempu. 

V podvečer se ještě vyškrábeme k citadele a projdeme si město. Dáme si kávu a lehkou večeři na zahrádce v restauraci a pak prolézáme obchody, kde sháníme dárky pro své blízké (sušené maso a výrobky z místní kaštanové mouky). Jsme utahaní, na kancelářské krysy toho už dnes bylo dost a tak spokojeně usínáme.

7. den 30.8.2023 ujeto 184 km

Náš poslední den na Korsice. Už nemáme žádné velké plány, pohodička klídek ... . Počasí se umoudřilo a dnes je kolem 25 stupňů, tak vyrážíma do Calvi, kde se chceme konečně vykoupat v moři. Kousek před Calvi leží opuštěné město v horách ,,Occi". Máme čas, tak vyrážíme na tůru. V recenzích na googlu se dočtem, že máme jít za restaurací doleva a za chvilku tam jsme. Jenže!!! Parkujeme o kus výš a vracet se nechceme. Říkáme si: budeme držet směr a každou chvílí musíme cestu protnout. Chvilku to dokonce vypadá nadějně ale ..... Cestička končí a před námi je strmý kopec plný kamenů a křovin. Ujišťuji Lucku, že za dalším kopečkem bude už ta cesta, to přeci zvládneme. Prodíráme se ostnatým porostem (chytře jsme se převlékly do kraťasů, ať nám není teplo ...) a cesta pořád nikde. Otočit už to nejde, musíme být hodně za půlkou přeci, to zvládneme.. O hodinu později máme rozdrápané nohy do krve, slzy na krajíčku a nálada v týmu není zrovna dobrá. Dostáváme se konečně na cestu a vidíme město Occi. Je to naprosto úžasný pocit stát a chodit po cestě, opravdu to bylo dlouhé, bolestivé a úplně zbytečné. Po našem dramatickém výstupu je nám bohužel celé prastaré město Occi u zádele. Pálí nás rány na nohou a jediné, co si užíváme, je krásná pěšinka na zpáteční cestě - ano, to je ta, kterou jsme se měli dostat i nahoru.

Přejíždíme na pláž Arionella - je krásná, dlouhá, písčitá a s výhledem na pevnost v Calvi. Protože jsem sadomasochisti, lezeme s rozdrápanými nohami do vody a dezinfikujeme se. Plácneme s sebou na pláž a odpočíváme. Po pár neproduktivních hodinách jdeme prolézt město, nakupujeme jídlo na trajekt a vyrážíme směr Bastie.

Kolem 20. hodiny už stojíme v přístavu a čekáme na odbavení, odjezd trajektu je ve 22:45. U kontroly si nás odchytí a obviní nás, že jsme auto a ne motorka jak stojí na naloďovací kartě. Vehementně se bráníme, že motorkou jsme (což oficiálně jsme) ale marně. Nesplňujeme rozměry, a to že jsme sem jako motorka přijeli, nikoho nezajímá. Chtějí doplatit 48 euro a změnit rezervaci na auto. Smíříme se s doplatkem a vzpomeneme si na slevový poukaz na příští cestu v hodnotě 100 euro, který jsme dostali za zrušený trajekt sem. Chceme platit poukazem a pro vysvětlení ukazujeme omluvný email, který nám zaslali. Obsluha najednou otáčí a informuje nás, že změna bude zdarma jako kompenzace za to způsobené trápení. Asi nás špatně pochopili a mysleli si,  že si na jejich služby stěžujeme :). 

Spaní v barech a v restauracích na gaučích, jak je obvyklé (i při cestě sem), je ale tentokrát tabu. Striktně nás všechny vyhání na chodbu v 7. podlaží. Je to sice trochu zvláštní, že jednou to vadí a jindy zase ne, ale jsme rádi, že smíme spát ve spacáku alespoň na chodbě. Na palubě si dáme večeři a vínečko za svitu měsíce a pak už jdeme na kutě. 

8. den 31.8.2023 ujeto 404 km

Budíček, v 5 ráno se ozývá tlampač, že za hodinu jsme v Savoně. Kvůli jednomu opozdilci stojíme na chodbičce víc jak 20 minut. Blokuje totiž svým vozem ostatní a nemůžeme se vylodit. Místo v 6 tedy opouštíme loď až po půl 7. Kousek za Savonou v městečku Sassello, stavíme v malé kavárně Gelateria Da Gina na snídani. 

Starší usměvavý pán všechny hosty vřele vítá. Už o půl osmé tady sedí 4 babičky, očividně pravidelné zákaznice. Stařík se všemi rozmlouvá jako se starými dobrými známými. Dáváme si výborné kapučíno, croissant s marmeládou a dojímáme se nad místním životem. Je to taková společenská rutina, babči se ráno pěkně obléknou a jdou do kavárny na kus řeči a kávu s croissantem. 

Zahřáli jsme se, ráno nebylo zrovna teplo, a pokračujeme vlastně bez větší zastávky až pod Stelvio. První část stoupání je dost šílená a následné klesání snad ještě šílenější. Na cca 15 kilometrech klesáme o 1100 metrů a je to místy tak strmé, že si říkám, zda bych to vůbec na jedničku vyjel, ale asi jo, zatím jsem vyjeli každý kopec. Přijíždíme do města Sandalo v údolí pod Stelviem a bereme kemp Pradella Aperto u řeky. 

Je to výborný startovací kemp pro zítřejší výstup. Kemp je otevřený nonstop a registrace s placením je vždy ráno mezi 8-10 hodinou. Nejsem vůbec spokojený s brzdami, před dovolenou jsem předělal kola i brzdy z kývačky na panelkové, ale nepodařilo se mi je doladit.. Brzdíme jen levým předním kolem a přibržďujeme zadním. Pravé kolo nebrzdí a dnes se ukázalo, že na Stelvio to stačit určitě nebude. Musím zvednout obě přední kola a vyladit přepákování souběžně na obou kolech. Jeden hever (originál kolébka) mám a druhý si půjčuji od sousedů odvedle. Brzdy ladím přibližně hodinu a jsem konečně spokojený. 

Jíme naši poslední teplou večeři z ešusu, došel nám plyn v kartuši .. a jde se na kutě, zítra nás čeká velké Stelvio a už se nemohu dočkat. 

9. den 1.9.2023 ujeto 262 km

Kolem 8. už stojíme na recepci a platíme 25 euro za noc a pak už konečně vyrážíme nahoru ! Počasí nám opravdu vyšlo, je nádherně a ty výhledy jsou úžasné. Jsme rádi, že vyrážíme brzo ráno, provoz je minimální a kromě cyklistů, kteří se občas špatně předjíždí, nás nic nezdržuje :) . Vyjíždíme až k restauraci, na nejvyšší bod, fotíme až kýčovitý pohled na serpentýny, dáváme si Bratwurst s jelení klobásou (neuvěřitelně dobré) a užíváme si mnou tak dlouho vysněný okamžik pokoření Stelvia a dosažení 2760 m.n.m. .

Hodně nás baví cyklisti, kteří uznale ukazují palce nahoru, tleskají nám, natáčí a fotí si nás za jízdy, když je krokem předjíždíme. Je to vlastně strašně komické a paradoxní. Oni jsou tady ti borci, co šlapou, potí se, makají, ne my. Jsou to magoři, ale mají můj hluboký obdiv !

Je tu hodně motorkářů a Čechů snad nejvíc. Opírám se o zábradlí a vtipkuji se skupinkou českých motorkářů, že je tady ,,Čechů jak na Sněžce" a v tom mi odpovídají, "a to je tu ještě jeden magor z Čech, co sem stoupá s Velorexem". To nás opravdu pobaví a odtajňujeme se, že ti magoři jsme my :). 

Vyrážíme na druhou část tripu, mnohdy tu náročnější, ubrzdit a sjet to dolů v pořádku. Až nyní se ukazují i stinné stránky Stelvia a jeho popularity. Jede se tu cyklistický závod, krom cca 100 kol je tu dalších asi 50 doprovodných vozidel, které stojí v každé zatáčce a provoz dost drhne. Jsme opravdu rádi, že jsme stoupali jižní cestou od moře a ne severní. Nejen že je asi strmější ale hlavně kvůli cyklistům a autům snažícím se je předjet, by se vyjet snad ani nedala. Před každou zatáčkou stojí 2-3 auta, čekají na vhodný okamžik a pak se posunou zase o 1 zatáčku výš a tak pořád dokola. Rozjíždět se v tom kopci je i pro auta dost náročné, pro nás by to ale bylo absolutně nereálné. Jet severní cestou v tomto provozu, to bychom to museli určitě vzdát. 

Dáváme si pauzy na chlazení a malou procházku, bubny jsou rozžhavené a dostávají pořádně za uši, ale nakonec to zvládnou na výbornou. Po pár kilometrech ještě před rakouskými hranicemi stavíme u Campanile di Curon Venosta. Je to zatopené město, které muselo ustoupit Mussoliniho režimu a výstavbě elektrárny. Ti lidé byli vystěhováni a to bez náhrady ! Zůstala jen kostelní věž, která ční z hladiny. Je kolem 13. hodiny, dáváme si tu oběd a procházku kolem zvonice. 

Dostáváme se do Rakouska a kousek od Zugspitze podjíždíme obří visutý most. Otáčíme to a hledáme parkoviště, to si nemůžeme nechat ujít. Potkáváme německé turisty, kteří nám dávají info o cestě a darují nám vstupenky (využili jen 1x cestu a vstupenku je možné použít obousměrně). Ušetříme tedy dohromady 16 euro za vstup a projdeme se po něm. Tehdy, v době jeho výstavby, to byl nejdelší visutý most na světě (408m), dnes už je překonán několika delšími a ten nejdelší je dokonce u nás na Dolní Moravě a to celých 721m. Zážitek to byl moc pěkný a pohled dolů moc hrůzostrašný. 

Překračujeme německé hranice a hned za čárou u malého parkoviště míjíme ceduli Lechfall. Opět zcela neplánovaně stavíme a jdeme to zkouknout. Mohutný vodopád, který vodu žene do velkého kaňonu. Nemáme bohužel moc času na procházku, a tak po pár minutách pokračujeme směrem na Neuschwanstein, kde se chceme ubytovat. V kempu Bannwaldsee platíme 42 euro, což není málo, ale je to kousek od hradu a je taky dost pozdě na hledání něčeho jiného. V této lokalitě bychom levnější stejně asi nesehnali. 

Vybalujeme stan, vyhazujeme bagáž a frčíme na hrad odlehčení a klidní, že máme kde spát. Je to cca 10 minut a jsme vlastně rádi, že je už po 18. hodině a vše je zavřené. Denně je tu v sezoně cca 6 tisíc návštěvníků a to nechceš. Procházka až k hradu je docela dlouhá a upřímně, pohled na Neuschwanstein je asi lepší z hlavní silnice, než když stojíte u něj. Potmě se vracíme k Antonínovi a frčíme do kempu, dnes to byl hodně náročný den a jsme utahaní. 

10. den 2.9.2023 ujeto 492 km

Poslední den máme co dělat. Domu to je cca 500 kilometrů, jsme už docela unavení a těšíme se na psa, kočku, děti a postel. Ne v tomto pořadí :) . Za 10 hodin dáváme 480 kilometrů. Za víc jak 3000 kilometrů nám o život na silnici neusiloval nikdo víc, jak český traktor ignorující hlavní silnici cca 100 kilometrů před barákem. Měl jsem opravdu velkou hoňku to ubrzdit a uvítání v rodné zemi jsem si asi taky představoval jinak. Jediné, co mi udělalo radost, bylo, že mi alespoň rozuměl, když jsem na něj od plic zpustil.

Poprvé v životě se vracím z tripu a mám pocit, že Antonín je v lepším stavu, než když jsme vyjížděli. Klepání v motoru, které nás provázelo prvních cca 1400 kilometrů po opravě těsnění pod hlavou, ustalo. Zadní kolo přestalo přidírat a i brzdy jsem pod Stelviem konečně doladil a zprovoznil. Seznam oprav po tripu, který je vždy dost plný, je tentokrát prázdný. Mám opraveno a můžeme zase vyrazit, kam to bude? :)

Celkem najeto 3.160 km