1. den 18.8.2022 ujeto 291 km

Míjíme Veselí nad Lužnicí, kde nás vítá nápis na nádraží "buďte veselí", budeme se snažit, pak Třeboň a jsme na hranicích. 

Překročení Rakouských hranic si ani nevšimnete, jen jsou najednou posekané zahrady, pěkně udržované baráky, všude květiny a na polích snad neleží ani jediný kámen. Jsou opravdu obdivuhodní, vždy nás to fascinuje. Ve městě Arbesbach narážíme náhodně na zříceninu Arbesbacker Stockzahm. Jede se krásně, kilometry tam padají samy a tak máme trochu času a protáhneme se krátkou procházkou a obhlídkou. Dovnitř nejdeme, ale zaujme nás vtipné a šalamounské řešení. Klíče jsou v cukrárně, za 2 eura na osobu Vám je půjčí a pak je zase přinesete. Nikdo tam nemusí trčet na vstupu a když jsi v cukrárně, odoláš si něco nekoupit snad ? 

O kousek dál přehlížíme značku slepé ulice, silnice je rozkopaná a nás čeká bloudění s blouděním. Co hůř, idylka bere rychle za své, motor přestává táhnout. Na rovince to jede jako snad nikdy, ale při sebemenším stoupání ztrácí Velorex tah a musím podřazovat i na dvojku. Je to hodně divné, vůbec netuším čím to je. Rozdělávám karburátor (ten jsem měnil za nový před pár dny) čistím, šteluji a nic. Mám podezření na chybu se sytičem, podle mě tam jde moc benzínu a v nižších otáčkách se uchlastává. Ale nic nenacházím. Co by to bylo za dovolenou, kdybych nevolal Dědkovi Honzovi o radu. Tentokrát hned první den, hanba mi :( . Vyplatilo se, po dlouhé diskuzi ho napadá destička zapalování. S telefonem na uchu rozdělávám a odhaluji. Destička, která drží kladívka u vačky je uklepaná a vypadl nýt. Proto je motor rozčasovaný a reaguje jak reaguje. Mám náhradní dynamo stator, kde ta destička je v pořádku ale je to dost práce, rozhoduji tedy, že pojedeme dál jak se dá a budeme hledat někoho se svářečkou.

 V prvním městečku chytáme autorizovaný servis VW, 2 minuty před zavíračkou. Remcají, ale vezmou nás, chvilku trvá než jim vysvětlím co po nich chci, pak ramenem odstrčím mechanika, který do toho civí jak husa do flašky, sám si demontuji, označím polohu destičky, abych nemusel nastavovat odtrh a ukazuji kde chci bodnout svářečkou. Nakonec dávají nýt a bohužel se nenechají ukecat aby zbrousili i ty 2 zbývající a daly nové, jsou taky volné. To vydrží pane ... máme padla hlavně ... , jasně v Albánii se to bude řešit určitě snadno si říkám. Bereme za vděk, děkujeme a skoro ze slušnosti se ptáme co dlužíme. Tak za 1 nýt a 15 minut práce ( 10 minut jsem si dělal sám) si bez studu řeknou 40 eur a nečum. No nic, co naděláme, platíme a jsme rádi, že můžeme jet dál a tímto okamžikem už nemyslím na nic jiného, než na 2 zbývající volné nýty, zda to vydrží nebo ne. 

Hurá jede se dál a hledáme kemp na nocleh, nikde nic a obloha je černá jako noc. Po chvilce potoky vody na silnici, polámané větve a vidět tak na 3 metry. Bouřkou doprovázeny dojíždíme po hodině do Greinu, kde se ubytujeme za 33 euro v kempu. Přestává pršet, tak vyrážíme na večeři na náměstí a začínáme počítat kolik zítra musíme ujet kilometrů a že se nic nesmí stát když jsme si rezervu na cestu vybrali dnes, jinak nám ujede trajekt a máme po Balkánu.

2. den 19.8.2022 ujeto 565 km

Ráno se Lucka budí už v 6:15. Koukne na počasí a už se mnou lomcuje. Má začít každou chvíli pršet, tak vstávat a balit ať to neděláme v dešti. Máme to ťip ťop, hned po ranním roztlačení začíná pršet, ani snídani jsme nestihli. Máme před sebou 500 kilometrů do Benátek, takže dnes žádné zdržování, navigace hlásí dojezd v 16:00. Přepočítám dojezd pro Velorex a když dorazíme za světla budeme moc rádi. Po pár kilometrech a strmých stoupání do lyžařských středisek se navigace přepočítá + 1hodina a + 40 km. Asi jsem odbočil o údolí dřív ... . Jedeme směr Villach a celý den nás stíhá déšť. Jsem trochu ve stresu a nemám ani hlad. Lucka se pořád něčím láduje, má výčitky že to se mnou nesdílí a cítí se trapně, že pociťuje něco tak přízemního jako je hlad. 

Jsme na hranicích s Italií. Fotíme se s Fiátky 500, které tam stojí jako bazar a jedeme dál. Po 2 kilometrech, ale začne Antonín stávkovat, jedeme 20 km/h a jsme rádi, že vůbec. Motor střílí do sání a vypadává nám dvakrát kryt vzduchového filtru. Lucka pro něj doběhne na silnici, já uchytím a rozhoduji, že to otočíme a pod střechou na hranici opravím. Leje jako z konve nebo spíš už se dá říci, leje jako na Velorex dovolené, protože už je to opravdu pravidlem ... . Před odbočením do protisměru na celnici, mě nahodí auto, jezdíme bez oken a ještě se to nestalo. Nyní, ale jako by mi kýbl vody někdo chrstnul do ksichtu. Sice nic nevidím, ale ustojím to, po pár nadávkách se začneme oba řehtat. Samozřejmě mám v hlavě ty posr.. nýty, ty to, ale nejsou, tak vyndám svíčky a ejhle pecka napečená na kontaktu, vyčistím a je to. Mám radost, že to byla taková prkotina a ani mi nevadí, že musíme zase naskládat všechny zavazadla na plato motoru. Měl jsem tu obecenstvo, cyklisti čekající na lepší počasí uznale pokyvují hlavou a já jsem pyšný že jsem to opravil. 

Konečně je teplo a cesta utíká krásně. Itálie je dost zvláštní, jedeme 10 km rovně pak kruháč, dalších 7 km rovně a další kruháč ... to se opakuje snad 30x .. . Je to trochu nuda a není ani na co moc koukat, do toho jsem si jistý, že je něco špatně se zadním kolem, které na každém kruháči vyosí řetěz a ten dře o blatník. Letmo kontroluji, ale na opravy není čas, jede to, dojezd kolem 100 km a v kempu budeme mít zítra volné dopoledne tak to pořeším až tam. 

V 19 hodin přijíždíme do kempu Venice Vilage, kde nás nekompromisně odmítají, že je plno .. Naštěstí hned vedle je ještě jeden kemp Rialto, kde nás berou. 36Euro za noc na Benátky není zase tak moc, vybalujeme a jdeme na Pizzu. Všude je trilion komárů, hned po jídle se dáme na úprk do stanu, dokonce tak rychle, že v restauraci necháváme na židli brašnu se všemi doklady a penězi ... Naštěstí si hned všimneme a běžíme nazpět, kde brašnu nacházíme. Ufff , jdeme spát.

3. den 20.8.2022 ujeto 31 km

Dnes nemusíme chvátat, Lucka jde na nákup do Lidlu naproti ať máme snídani a jídlo na loď. Já se vrhnu na to kolo a kontrolu stroje. Kolo má vymletá ložiska, bohužel častá závada. Měním ložiska, vyčistím a zalepím je. Na Velouše dám náhradní kolo, dotáhnu řetěz a můžeme vyrazit. 

Trajekt nám jede ve 14 hodin a máme tam být o 2 hodiny dříve. Po rychlém osvěžení v bazénu balíme a v pul 11 vyrážíme do Benátek. Přejíždíme most, kde jedu v levém pruhu, pravý má totiž kolejnici pro vlak a je přesně na moje zadní kolo což je o hubu. Jen co vystojíme krátkou frontu před budkou pro vjezd do areálu trajektu, zjišťujeme, že zde odjíždí trajekty jen po Benátkách a do Řecka to jede "asi" z Fusiny. Smutné, že Google to nezná a ani na stránkách společnosti adresa není uvedena.. Máme to 12 km a času už moc není. Tedy zase nervy a jestli to není správné místo tak jsme v pasti a nikam nejedeme. Dorážíme včas, Lucka jde do fronty a já hledám nějaké čechy kteří mi potvrdí že to jede do Řecka, stát tu frontu na jiný trajekt by nám vzalo šanci stihnout ten pravý :) . Naštěstí je to ten správný a mi nyní můžeme v klidu čekat ve frontě a pak na obřím parkovišti 5 hodin než se loď konečně rozjede. 

Bohužel na nás již nezbyla kajuta, byť jsme kupovali už před měsícem. Ubytováváme se ve společenská místnosti na podlaze. Jsou tu stolky a židle, všechno je odsunuté bokem a místo nich karimatky a spacák na spacáku. Jsou tu takové zídky, tedy trochu soukromí tu je a bál jsem se zbytečně, stačí to bohatě. Lidi spí na chodbách, na palubě, prostě kde se dá. Jsou tu i cestující se psy, lámeme si hlavu kde je venčí, než vidíme jak se pes vymočí kousek od ležení lidí na palubě, majitel na to vyleje 2 litry vody z lahve a vše je ok :) . K západu slunce na palubě si kupujeme za 10 euro kávu a sledujeme západ. Do noci povídáme a koukáme na světýlka v dáli. Trajekt nás vyšel na 2x 122 eur + moto 139 eur, je dobré si sebou vzít hodně jídla, pití, spacáky, karimatky a oblečení do zimy. Je čas jít na kutě, jdeme do svého "apartmánu" který je klimatizován snad na 15 stupňů a tak v mikinách a spacácích usínáme. 

4. den 21.8.2022 ujeto 59 km

Cesta má trvat 26 hodin, bohužel máme zpoždění a místo 15-16 hodiny máme přistát až kolem 19 hodiny. Cesta se vleče a je to dlouhé. Už se ale blížíme a je vidět pobřeží Albánie, hrozně se těšíme. V půl 7 jsme na pevnině. Do Albánie to je kousek, ale i ta půl hodina v Řecku v nás zanechává vzpomínky. Krásná krajina s horami, ale taky všude přítomné odpadky a neukáznění chodci, psi a řidiči. Turistu na motorce, tu poznáte hned. Je oblečený, má přilbu, neveze 2 spolujezdce nebo 3m žebřík v podpaží... . Na hranicích celníky hrozně bavíme, vylézá jedna uniforma za druhou a pobaveně prohlížejí a vyptávají se. Využívám dobré nálady a prosím celníka ať nás zváží, je to váha na kamiony, tedy nic extra přesného, ale to naše prdítko má 500kg a to bez nás. 

Přijíždíme k převozníkovi u Butrintu, který nás i v tuto hodinu naštěstí převeze za 3 eura celých cca 10m. Je to pěkná atrakce pro cestovatele, i když most by byl asi efektivnější. Hned za přívozem je Butrint, ale už padá tma tak jedeme rovnou do Ksamilu. Město je to rušné, plné lidí a aut. Máme co dělat ho vůbec projet v koloně na druhou stranu, kde máme vyhlídnutý kemp. Nocleh je v kempu Ksamil Caravan kemping. Pan majitel je strašnej sympaťák, nabídne hned kávu a obdivuje Velouše. Jsem ale trochu nervní a očima scanuji plácek kolem baráku, kde si postavíme stan ? Pan domácí nás vede po venkovním schodišti do patra domu, my chceme, ale stan pane, nereaguje a jde dál. Aha ! v druhém patře chybí střecha a je tam jen z latí lešení které je prorostlé vínem, na betonové podlaze je umělá tráva a na ní stojící stany. Tak to je fakt originální a moc pěkné ! I ostatní zázemí je pěkné, sociálky, sprchy, pračky, rychlovarka, elektřina .. Voda je na solar, tak už teče studená, ale je pořád teplo tak osvěží a nevadí to. 

Vybíráme Leky a jdeme do té nejhlučnější restaurace s živou hudbou která tu široko daleko je. Chceme experimentovat a dáváme si grilované kůzle, salát a místní koláč co se dává jako příloha. Za pár minut přinesou papírový ubrus na stůl a zaplní jej talíři. Stoluje se tu hrozně pěkně. Jídlo se dá doprostřed a každý si vezme na malý talířek. Takové rodinné, pěkné. Jídla je hora, cena 3000 leků je na turistické centrum sranda a chuťově naprosto super. Problém nastává v okamžiku, kdy chceme platit, několikrát dáme najevo že platíme, vždy přitakáno, že za 2 min jsou u nás a tak to trvá více jak půl hodiny. Máme čas koukat, jak jsou šíleně neorganizovaní, pořád nosí jiná jídla, než si stůl objednal a tak s jedním talířem obejde třeba 3 stoly než se trefí a tak pořád dokola. Placení je problém, protože ani ve třech lidech se nejsou schopni zorientovat v papírkách co jsme měli ... Nakonec platíme a spokojeně odcházíme na pláž. Pláže jsou maličké v takových zátokách a slunečník na slunečníku. Je vedro, uleháme do stanu bez střechy tedy jen moskytiéry a usínáme. 

5. den 22.8.2022 ujeto 242 km

Budíme se už v 7 hodin, dnes máme hodně cílů tak ať to stihneme. Za ubytování platíme 20 euro, jdeme si nakoupit snídani a vracíme se cca 10 km na Butrint. Plán byl, že si snídani vezmeme s sebou a najdeme si pěkné místo na vykopávkách, kde posnídáme. Chyba lávky, otevírají až v 9 hodin a hlídač nás nepustí dřív. Tak máme snídani na lavičce u silnice s výhledem na přívoz. Koukáme jak převáží starého Opla Kadeta, jenže po vypnutí motoru na přívozu už nechce naskočit, chvilku starého pána v Oplu roztláčejí, ale bez úspěchu. Takových vozů, co drží silou vůle je to poměrně dost. Země Mercedesů se Albánii neříká jen tak pro nic za nic (nenechme se mýlit, těch nových je tu víc než by člověk řekl).  No každopádně, naskytl se hvězdný okamžik našeho vozu a řidiče. Místo toho, aby někdo zachraňoval nás, jdu zachránit dědouška se startovacím boxem. Pán moc nechápe, jak jsem to udělal s tou malou krabičkou, ale motor běží a je moc rád. Tento památný okamžik budiž tedy v deníku zapsán :)

Platíme 2x 1000 Leků a vstupujeme do velkého areálu plného starých budov, zídek, zřícenin, kolosea ale i hradu a muzea. Místo má své kouzlo, první budovy jsou z doby 6 st. před n.l až po Benátský hrad z 14-16 století. Místo má působivou atmosféru a nebýt všude přítomných komárů, určitě bychom si vykopávky prohlíželi déle. Místní prodejci u stánků obskakují Lucku, domácí tkané koberec, paličkovaná mozaika, malované kameny ... Lucka má ale jasno, kupuje kýč jak bič a sice magnetku na lednici :).

Míříme do historického města a hradu Gjirokaster, cestou bereme poprvé benzín a to u státem provozované pumpy Kastrati (relativní garance kvality) a taky čistíme svíčky na Velouši, který zase začal kuckat. Krajina, kterou projíždíme, je drsná, není moc zeleně a jen suchá půda a kameny. Je tu řada širokých a zcela vyschlých koryt řek, které jsou plné vody, nejspíše jen při oblevě sněhu z hor. I přesto, jak je tu vyprahlo, stihne nás tu krátká, ale pořádná bouřka. Snažíme se vyjet až nahoru k hradu, ale ve 2/3 nás staví policie a všechny otáčí že musí parkovat dole. Nám, ale udělují výjimku a nechají parkovat v malé díře, dokonce nás pomohou zatlačit :). Stoupáme vzhůru kamennými uličkami, kámen je zde všude, na zdech, zemi ale i jako střešní krytina. Hrad je poměrně velký ale hodně rozestavěný a vlastně nejhezčí byl výhled z nádvoří na břidlicové střechy baráků v podhradí. Dost se tady staví, kousek pod branou bude asi moc pěkný a ohromný hotel. Vůbec, celou Albánii charakterizuje slůvko rozestavěná. Co nestaví nové, tak rekonstruují, klimatizace, nová elektrika, fasády, střechy ... . Všude potkáváme řadu rozestavěných budov ale taky i dost starých a opuštěných. Albánie překvapuje, hodně se tu mění a pokud to ekonomika dovolí, tak budeme asi brzo koukat co dokážou za pár let. Ostatně silnice jako mají v Albánii nemáme ani ve středočeském kraji ... . 

Je čas, vyrážíme na poslední dnešní pamětihodnost a sice kolem páté dorážíme do Beratu. Ubytujeme se v kempu, na plotu visí nápis Niko camping a je to malá zahrada u rodinného domu. Stavíme stan a po chvilce vyrážíme do Beratu - města tisíce oken. Procházíme se úzkými uličkami starých osmanských domů a míříme nahoru k pevnosti. Je to šílený krpál, asi bych ho Antonínem ani nevyjel.  Začíná krápat a obloha tmavne, zrychlujeme krok a funíme jak medvědi. Všudypřítomné odpadky už nás ani nerozčilují, začínáme si zvykat a aklimatizujeme se. Opevnění a hradby jsou na ohromné ploše, je tu spousta krásných míst, kde bychom si rádi udělali piknik, ale začíná pršet a žene mrčet, že je jí zima a že bude mokrá ... Nacházíme vyhlídku, fotíme údolí 1000 oken a jdeme rychle hledat hospodu. 

Vracíme se v dešti k restauraci, z které to vonělo už když jsme procházeli kolem, načež vyskočí čilý postarší pán z restaurace o kousek před tou, ke které míříme a tahá nás k sobě. Vstupujeme do malé útulné ale úplně prázdné restaurace. Pán moc nediskutuje, posadí nás a na postarší stůl dává papírový ubrus. Objednáváme si pivo Korču které není vůbec zlé a objednávám si Albánskou specialitu Musaku - zapečené brambory, mleté maso a bešamel. Obsluhuje nás syn majitele cca 14 let který umí anglicky - to je to dost často, staří neumí, mladí školou povinni ano. Lucka si vybere z jídelního lístku o 10 pokrmech a je odpovězeno to nemáme. Tak si dám toto, to taky nemáme, a co toto ? No víte paní, my to s tátou neumíme uvařit a kuchař je dneska mimo. Tím nás naprosto rozsekal a pobaveni se domlouváme na pečený salát, který zvládnou. Trochu se obáváme co přinesou, ale říkáme si, že to za tu příhodu a vzpomínku určitě stojí a nevzdáme to s nimi. Po 2 minutách nám přináší Musaku ohřátou z mikrovlnky, která je uvnitř studená a Lucce něco jako lečo. Nebylo to nakonec tak špatné a moc nás pobavili. Přestalo pršet a my se vydáváme dolu, do centra, na kávu a palačinku. Na hlavní promenádě je kavárna na kavárně, ale u jedné je o poznání víc lidí, jdeme tam. Je to kavárna kde dělají zmrzlinu a palačinky, jsme tu snad nejstarší a vůbec nechápeme kolik je tu náctiletých. Schází se tu místní omladina a místo piva a cigára sedí u palačinky a vody, ti odvážnější tu popíjí Redbull. Buď to je muslimská mládež nebo jiný kraj, jiný mrav ... . Dnes bylo zážitků dost, jsme unaveni a usínáme. 

6. den 23.8.2022 ujeto 297 km

 Dnes si dáváme naše první instantní jídlo, polévku ze sáčku. Nějak jsme se rozmlsali balkánskou gastronomií a rozumnou cenou, proto si moc letos nevaříme. Po kávě balíme, platíme 1450 lek a vyrážíme směr Drač, Skadarské jezero a Theth. Při tankování si uvědomujeme, že stejně jako v Italii, tak i tady je obsluha, která Vám přímo natankuje, s díky to vždy odmítáme stejnak dolévám olej a nechci mít pocamranou koženku. Benzínek je tu hodně, celá řada jich je opuštěná asi neustály konkurenci velkých hráčů. Je tu poměrně dost mešit a kostel jsme tu snad ještě neviděli. Ve 13 hodin se z amplionů na mešitách rozléhá modlitba a je to hodně exotický.. . Kousek za Dračem, který je mimochodem hodně průmyslový a moc se nám nelíbí, začíná doprava hodně houstnout. Postáváme a dle googlu ještě dlouho budeme. Na nějakém kilometru navíc nám nesejde a nechceme stát, sjíždíme z hlavní a vydáváme se sice delší ale za to horší cestou. 

Silnice už není ani zdaleka tak pěkná, ale jet se dá. Bohužel jsou tu občas hluboké díry nebo neoznačené příčné prahy a to bolí. Po 20 minutách v zatáčce vymetám jednu takovou díru a dochází k doslova vypnutí Velorexu. Motor zhasne a nejde ho natočit. Setrvačností zastavuji na prašném parkovišti vedle cesty u malé dílny. V dílně svařují ráfky na auta a to dost punkově :) . Albánci mi jdou radit, ale s díky odmítám, po letmém pohledu do dílny vidím jen palice a kladiva, to by dopadlo ... . Motor natočím, ale jak přidám trochu plyn zhasne. Tak vyhrnout rukávy, vyházet všechny zavazadla na zem a jdeme na to. Hrabu se v tom víc jak hodinu a už mi dochází nápady. Vše jsem vyndal zkonrolovat, vyčistil ... Bude to v karburátoru, ale nemůžu přijít na to kde a proč. Vyndávám karburátor náhradní, má ale jiné trysky a šoupátko poškozené, tak ze 2 dělám 1 a snad dobrý. Startuji a vše funguje! Ohledávám torzo karburátoru v ruce a zjišťuji závadu. Vodící tyčka na jehlu je ohlá a jehla netěsní a chodí hůř. Jak se to stalo vjetím do díry moc nechápu, ale je to čínský karbec (dostal jsem na něj ale dobré reference), no vydržel přesně 1000 km a už je tam 50 let starý a jedeme dál. Zdržení skoro 2 hodiny a tak koupačku ve Skadarském jezeře oželíme a jedeme rovnou na Theth. 

Malá vsuvka k řidičům. O Albáncích se tvrdí, že jsou nejhorší řidiči Evropy. Já s tím úplně nesouhlasím, jezdí pomalu a předjíždějí ohleduplně. Pár věcí mě na nich opravdu rozčiluje. Vjíždí nebo vyjíždí od domu zásadně bez blinkru a předpokládají tvou pozornost a že je pustíš. Na to se dá zvyknout a dát si na to pozor. Co jsem ale nedával je ta sobeckost, chci si koupit chleba ? Ok zastavím si v pruhu přímo před pekařstvím, otevřu dveře do vozovky, aniž bych řešil zda někdo jede a jdu si na nákup. Žádné blinkry žádný stres, ostatní mě někdy nějak objedou až v protisměru nic nepojede. Jsou schopni si zastavit i na kruhovém objezdu kde stávají lidé s letáky. Zastaví povídá si, bere si letáček a že za ním stojí kolona neřeší. Parkování v křižovatce nebo na kraji kruháče běžná praxe a nikomu to nevadí. Průjezdnost je městy dost zoufalá a nebýt této bezohlednosti tak by tomu tak být nemuselo. U nás by to vyřešilo pár chlupatých slov nebo výchovná facka, ale vychovávejte bezmála 3 miliony Albánců :) .

Těsně před vjezdem do Theth tankujeme, předpoklad, že tam nebude žádná pumpa je správná. Ptáme se obsluhy jaké tam bude počasí, čekám že se podívá na tmavé nebe a jako místní řekne z toho pršet nebude, nebo tak. Místo toho nám se smíchem ukazuje že je to krpál nahoru, pak dolu a pak zase nahoru a dolu. Ukazuje pantomimou, že to budeme tlačit nebo nosit na rukou ... NO NO THETH NO NO. No to teda jooo ty kluku ušatej, ale trochu mě znejistil přiznávám :). Je 15 hodin a máme před sebou 2 hodiny stoupání a neskutečných výhledů. Cesta je krásně nová (ostatně je to pár let co to jezdili jen kluci na endurech po šotolině) jen je dost úzká a v každé zatáčce čekám rozjetý náklaďák s unavenými brzdami, který do mě šťouchne a budu dole v údolí. To se, ale nestane a provoz je tu minimální. Ještě ani nezačne stoupání a už prší. Super, ohromné louže brodíme a začínáme pomalu stoupat do oblak. Krpál je to pěkný ale vyjíždíme to jako fík ani nezastavujeme na odpočatí motoru. Vyjíždíme na vrchol a nějak nám nedošlo, že jedeme do údolí tedy hned zase dolu a tam najít kemp. Dolu je to klikaté a dost dlouhé, až to pojedeme zítra nahoru, užijeme si. Přibližně v polovině klesání je kemp Theth, ke kterému vede nezpevněná cesta a dost strmě dolu. Vylezu, odborně posuzuji, zda vyjedeme i nahoru a i přes hlasitý odpor mé ženy, že to nejede a že se zítra nevyškrábeme, sjíždíme do kempu. Lucka je ve stresu ... to je její parketa a moc jí nepřidaly sociálky s tureckým záchodem hned vedle sprchy a umyvadla. Začíná zase pršet a můj zcela nevinný dotaz co bude k večeři, omezil naši komunikaci pro tento večer jen na nezbytné minimum :) . Majitelé jsou tu skvělí, ostatně asi jako všude, kde jsme na Balkánu byli, pokud jste je o něco požádali, tak Vám vyhoví. Například ráno, když se jich 2 Polky optají zda nemají chleba, ukrojí jim půl krajíce ze svého. Domlouvají si s námi, že by ráno rádi fotku velorexe před budovou kempu asi na stránky a hned nabízí že nás Patrolem vytáhnou nahoru. Ještě před tím se ptají zda máme pohon 4x4 :) Pane to je pohon 3 x 1 ! Dám si víno se sousedy čechy, povídáme o cestování a Lucka je zakutaná ve stanu, je jí zima, smutno a nemá náladu. Zítra bude zase dobře.

7. den 24.8.2022 ujeto 118 km

V noci je chladno a budíme se i do chladného rána, je to rozdíl oproti předchozím dnům na pobřeží. Lucka jde pěšky na silnici a já po slíbeném focení se před obecenstvem chystám na výjezd. Teď my si nesmíme udělat ostudu. Rozjíždím to na 1, lítají ode mě kameny a díra ne díra nepolevuji až jsem nahoře. Uf, že to vyjedu jsem tolik nepochyboval, ale že se to nerozpadne v té vymleté nezpevněné cestě, jsem si jist nebyl. Tak můžeme už společně klesat až do údolí, odbočujeme na nezpevněnou cestu k Blue eye , která se už připravuje na nový asfalt, ale vidím že Lucce se to moc nelíbí, tak po pár kilometrech zastavuji na krajnici a navrhuji, že půjdeme pěšky. Chce se projít a stejnak jedeme krokem. Tím jsem zachránil náš vztah a komunikaci po zbytek dovolené odhaduji :) . Začíná být teplo, cesta je sice moc pěkná, ale je to pořádný kus. Bundy vážeme kolem a pokračujeme. Míjíme vodní aquadukt, který vede až do malé vodní elektrárny, která zásobuje energií celé údolí (cca 20 baráků). Projdeme vesnicí a začínáme stoupat. Černé dlouhé kalhoty, bunda kolem pasu, krpál nahoru a teplota snad nad 30 stupňů. To jsme nezvládli, ale kdo by to byl tušil po tom vlezlém chladu z rána ? Kolem potoka jsou vymleté kaňony ve skále a jsou hladké jak leštěný mramor. Po nelidské "procházce" přicházíme pod Blue eye, kde podnikavec prodává plechovky s pitím a chladí je velmi důmyslně ledovou vodou z říčky v takové bedně s hadicí. Jezírko je opravdu kulaté jako oko a šíleně ledové. Smočíme nohy, odpočineme si a koukáme na blázny, co se hecují a chodí se koupat. Brrr po 20 vteřinách mám pocit že mi noha upadne, ani by mě nenapadlo se v tom koupat. 

Po cestě nazpět dáme oběd v restauraci, která je tak na půli cesty od našeho Velouše. Dáváme si hovězí maso, hranolky a salát s kozím sýrem. Opět dostaneme 2 malé talířky a doprostřed velké obložené talíře, ze kterých si nabíráme, to stolování je hrozně pěkné. Kolem 15 hodiny unaveni přicházíme k Antonínovi. No bylo to opravdu náročné a těch odhadem 4-5 km bych příště k té restauraci určitě dojel ať se tváří jak chce :).

Už víme že dnes nedojedeme tam, kam jsme chtěli tedy k Djurdjevičovu mostu. Cesta Thetem nahoru i dolu šla krásně a na hranice to není daleko. Zbývá nám 3000 leků tak je jdeme utratit do obchodu, ale ani po druhém pokusu se nepodaří, není za co ! Regály jsou prázdné jako při apokalypse, tak nakupujeme levné Marlbora to bude v práci radosti. Googl tvrdí že na hranici s Černou horou strávíme 12 minut, no tak jedeme. Přijíždíme na konec kolony a hned se na nás lepí 2 děti tak 8- 10 let a nehezky žebrají. Chtějí můj nákrčník, se slovy dej mi, dej mi a pořád ukazují na můj krk a natahují ruku. Dávám jim arašídy které jsme si koupili na večer a ani nepoděkují, strčí do kapsy a pokračují s dej mi, dej mi na můj nákrčník. Po asi dvaceti ne, už zvyšuji hlas a důrazně je odháním. Naštěstí po chvilce pochopí a jdou žebrat dál.

 Tlačíme pomalu velouše a sleduji vychcánky co předjíždějí celou kolonu v protisměru. Strašně mě to štve a nechápu že to neštve i ostatní ... . Často se v protisměru potkají s kamionem a složitě couvají a uhýbají a do toho se troubí a nikdo, ani projíždějící policajti, to neřeší. No stojíme tam 3 hodiny nakonec, nervy mám na pochodu a když ve 21:30 opouštíme hranice jsem rád, že jsem se udržel a neujal se výchovy vychcánků, i když by si to zasloužili jako sůl. Je tma jak v pytli a to se ubytování hledá špatně, nakonec se chytáme a u Podgoricou stavíme stan v autokempu. Cpou nám pořád pokoj ale odmítáme, jsme dobrodruzi a spíme ve stanu, pane. Bude ale hrozně foukat a je to nebezpečné, nevadí, to dáme, odvětíme. Už chceme klid, udělat si konečně jídlo a jít spát. Jsou tu 3 roztomilá koťátka, tedy nejdříve roztomilá. Pochcaly nám stan což opravdu smrdí, pak po něm lozily a ničily ho svými drápky a nakonec byly neodbytné při vaření. Z jedné strany je vyhodíš a z druhé přijdou dvě. Nakonec jim nakrájíme párky a dáme daleko od stanu, než se najedí tak už spíme. 

8. den 25.8.2022 ujeto 377 km

Jedeme k Taře, což je opravdu krásná tyrkysová řeka se spoustou moc pěkných kempů, škoda že jsme včera nedojeli až sem .. . U Djurdjevičova mostu si dáváme pauzu, je to ikonický most a po právu. Mají tu Zip line, což je kilometr dlouhé lano nad kaňonem s řekou, po které sjíždíte v lezeckém sedáku. Trochu s odstupem času lituji, že jsem nesebral dost odvahy a nevyzkoušel to. 

Začínáme být trochu nervozní, v celém údolí Tary nebyla jediná pumpa a potřebujeme natankovat ještě před Durmitorem, kde pumpu určitě nenajdeme. Těsně před vjezdem do národního parku to ale turisticky žije a krom hotelů, restaurací nacházíme i pumpu. Tankujeme 14,2 litru, což při objemu cca 15 litrů nádrž je poměrně dost na knop. Na nádrž ujedeme cca 200-250 km ale v horách jedeme s výrazně vyšší spotřebou. Přichází úleva a těšení na Durmitor. 

Durmitor je neuvěřitelný a ohromně silný zážitek. Je to naše nové oblíbené místo. Úzká pěkná silnička vede po horských sedlech a musíme pořád stavět, fotit a kochat se. Jsme překvapeni, jak je tu málo lidí a většinou motorkáři (hlavně češi). Pokaždé když už si myslíme, že je konec, tak za vrcholem se objeví další nová a nádherná scenérie, není to jako vyjet na vrchol hory a pak se vrátit dolu. Projíždíte sedly a je to dech beroucí zážitek. Ani cesta dolu k jezeru Pivsko není rozhodně nudná. Klikatá cesta vede nahrubo vytesanými tunely ve skálách a těch tu je třeba 15. Pohled na jezero, které je nyní evidentně pod stavem je zajímavé, je lemováno pásem po opadlé vodě. 

Vyrážíme do Bosny, těsně před hranicemi tankujeme a zdravíme 3 české motorkáře. Info o přechodu nám bohužel nedají, jedou taky do a ne z Bosny. Hranice opět peklo, ze začátku se hýbeme v koloně, ale pak víc jak půl hodiny ani metr. Jsou tu smečky toulavých psů, vypadají mírumilovně ale uvědomujeme si, že v útrobách Velorexu se před nimi neschováme, tak se snažíme nepoutat jejich pozornost. Zjišťujeme od místních, že v 7  hodin se tu mění směny a evidentně nespěchají ... . Nejspíš to byl i včerejší problém při přechodu do Černé Hory. Tedy ponaučení, v 19 hodin už přes hranice ne. Po dvou hodinách jsme konečně v Bosně.

V prvním městě vybíráme z bankomatu konvertibilní marky a spěcháme do nejbližšího kempu Heave in Nature. Ve 21 hodin přijíždíme k bráně a co nevidíme ? 3 čeští motorkáři, které jsme potkali před hranicemi, zrovna nasedají na motorky a chystají se na vjezd. Vůbec nechápou, jak jsme se sem dostali tak rychle a vlastně za stejnou dobu jako oni na velkých enduro motorkách. Kemp je moc pěkný, je tu krásné sezení u říčky, která je průzračně čistá s raky a opět majitelé neuvěřitelně příjemní a ochotní. Jen jsem se zmínil zda nemají náhodou prodlužku abych si nabyl power banky a okamžitě ze svého karavanu odpojí přívod proudu a nese mi ji ... . Večer s čechy sedíme a popíjíme pivo, majitel kempu se kolem půlnoci omluví, že jde spát a ukáže nám zadní dveře do hospůdky. Tady nechám otevřeno, klidně si vemte piva a sem na lístek udělejte čárky, nebo pokud už nebudete schopni čárkovat tak postavte na bar prázdné lahve a já to ráno zapíšu. Neuvěřitelné, umíte si představit, že u nás po závíračce přijde vrchní a řekne Vám, že jde spát a ať se obsloužíte a zapíšete si na lístek sami a ráno se vyrovnáme ??  

Veloušem máme najeto více jak 12tis kilometrů a nikdy nás nestavěl jediný policista. Dnes nás stavěli 4x ! Těsně před čárou na křižovatce, čistě ze zájmu o stroj, jak se ukázalo. Pak při průjezdu vesnicí o pár kilometrů dál, kde to bylo asi kvůli rychlosti (na 50 jsem jel tak 65) a že nám nesvítí jedno přední světlo, ale když jsme dobrzdili, na vše zapomněli a pobaveně sledovali Velorex a vyptávali se odkud kam ... . Pak za čárou ve tmě, kde nás jen zkontrolovali a nakonec kousek před kempem, kde to už nebylo ze zájmu. Chtějí po nás security pass, klucíí teď jsme byli na hranicích a tam jsme pas ukazovali. No no, security pass.. chvíli pantomimy a jsme doma, ptají se proč nejsme připoutáni. Pobaveně vysvětluji, že je to veterán a ten pásy nemá, tedy nemáme povinnost být připoutáni, když není čím. Moc jsem ho nepobavil a s docela vážným pohledem mi vrací doklady a mávne ať zmizím.  

9. den 26.8.2022 ujeto 256 km

Vstáváme později než obvykle, šli jsme včera pozdě spát. Dáváme si ráno sprchu a v klidu balíme a snídáme. Na vodopády Kravica to je kousíček. Parkujeme a kolem 10 jsme už dole u vodopádů. Moc se nám tu líbí, jsou tu restaurace, které jsou dřevěné a vůbec nenarušují okolí. Jdeme do vody, je teplo a není moc míst, kde Vás nechají se vykoupat u vodopádů. Voda je celkem příjemná, a moc lidí se nekoupe, je to jako bychom ty vodopády právě objevili, romantické .. . Po krátké procházce po okolí vyrážíme na další dnešní bod zájmu a sice Mostar. 

Odjíždíme právě v čas, právě doráží kolona autobusů a z příjemného romantického koupání se za pár minut stane Podolí v hlavní sezoně. Dnes je extrémní vedro, bude dost nad 40 stupni a ani jízda bez střechy nás nedokáže ochladit. Do Mostaru dorážíme kolem poledne, a naše představa o starém, malém městě s lomeným mostem a kamennými baráky se ukazuje jako zcela lichá .. . Město je velké, paneláky a lidí, až to pěkné není. K naší smůle, zde probíhá akce Red Bullu, kdy uprostřed mostu je dřevěný skokanský můstek a město je přelidněné. Je zde celá řada starých rozstřílených baráků a rujn s nápisy 1981 a rudá armáda (odkaz na fanoušky fotbalu, a nepokoje spojené s převratem a válkou) . To je hrůzostrašné a myslím, že tyto budovy sem patří jako připomenutí co se zde dělo a že to vlastně bylo před pár lety, kdy se vraždili sousedé, spolužáci a mnohdy i rodiny jen dle bydliště vlevo či vpravo od řeky ... . 

Tím ale dnešní zklamání nekončí, protože je šílené vedro a nechceme obědvat na přeplněné zahrádce, hledáme dlouhé kilometry restauraci kde ukojíme své potřeby. Nakonec stavíme u rybárny u silnice a objednáváme místního pstruha, salát a čevabčiči. Tady poprvé na Balkáně zažíváme neochotu, jídlo je velmi podprůměrné, místo krásně nafoceného salátu s rajčaty, okurky, papriky na jídeláku ... nám přinesou nastrouhané zelí ... . Pohrdání a aroganci obsluha dovrší, když přinese účet a na platebním terminálu už má nakalkulováno s 10% dýškem. To chce odvahu, po tom co jsme protestovali, že salát není salát a čevabčiči jsou tak třetinové oproti reklamám na jídeláku... . Zlepšíme si náladu o pár kilometrů dál, kdy u silnice kupujeme půlku obřího melouna a broskve. 

Ještě za světla přijíždíme do kempu v Jajce, za 12 euro pěkný a dostačující kemp v dochozí vzdálenosti k vodopádu a centru. Vybaluje a jdeme kouknout do centra a k vodopádu, který jak doufáme bude osvětlen. Při chůzi volám Honzovi - nesmrtelný dědek, ale tentokrát nepotřebuji pomoct, ale dnes ráno vyrazili na expedici Velorexem do Anglie, tak jim přejeme mnoho zdaru. Dnes prostě nemáme štěstí, vodopády a všechny místa odkud je na ně vidět, jsou zabarikádované a střežené, dnes tam probíhá vystoupení nějakých dýdžejů. Už nás to ani nepřekvapí, nevadí půjdeme tam zítra ráno. 

10. den 27.8.2022 ujeto 161 km

Ráno bereme snídani, v centu kupujeme kávu s sebou a honem pod vodopád a posnídat. Tak romantickou představu trochu kazí obří podium a pořadatelé s modrými pytli, sbírající plechovky a kelímky. Vodopád je, ale pěkný a tak se nenecháme rušit a posnídáme. Kousek odsud jsou malé vodní mlýny na řece Piva, tak balíme a vyrážíme.  Jsou to malé dřevěné domky na kůlech a pod nimi je mlýnské kolo. Procházíme se po dřevěných chodníčcích a litujeme že už jsme tu snídani sežrali u podia, tady je to romantické moc.

Dostáváme doporučení od kamarádky z Prahy ať jedeme na oběd do Etno Selo Dodig. Je to tak kilák z hlavní a po šotolince, nemít doporučení tak sem nezabloudíme. Potkáváme tam 2 české motorkáře, kteří si sem zajeli z Chorvatska na oběd, znají pana majitele a chtěli ho pozdravit. S panem majitelem se seznámím, fotíme se spolu a říká mi, že sem jezdí hodně čechů a to hlavně od dob kdy byla jeho restaurace zmíněna v knize Bosenské šotoliny. Je to tu vklíněné do přírody a v naprostém souladu, vaří výborně. Mix masa pro dva, sotva dojídáme a nejraději bych se rovnou ubytoval v chatce a dal si šlofíka. To ale nejde, máme namířeno do národního parku Una. 

Přijíždíme do Una- Martin Brod a jdeme rovnou na vodopády, jsou tu krásná jakoby jezírka uprostřed řeky a pěkné vodopády. Začíná krápat, tak se rychle vracíme k Velouši a jedeme o pár kilometrů dál do kempu. Je to spíš taková louka ale s velkými altány, kde se dá pod střechou sedět a uvařit. Případně i přespat ve dvou velkých kruhových altánech nejspíše k tomu určených. Teče tu ledová řeka a je tu krásný klid. Večer hřmí a lítají blesky, tady moc neprší ale honí se to kolem nás pěkně a hlasitě. 

11. den 28.8.2022 ujeto 442 km

Po snídani s Bosenským turkem (naše káva už došla) vyrážíme na vodopády Štrbački Buk, které jsou od nás jen kousek. Je zajímavé, jak se střídá krásný asfalt s šotolinou a to opakovaně. Marky už nemáme tak platíme eury, což není problém téměř nikde. Po dřevěných chodníčcích jdeme k vodopádům. Místní tu lítají s motorovkama a likvidují ohromný strom, který včera dostal bleskem a spadl na dřevěné altány pod ním, naštěstí tam nejspíš nikdo nebyl, šance na přežití by nebyla téměř žádná. 

Po pár metrech vidíme ty nejkrásnější vodopoády, které nám Bosna ukázala (a že jich letos nebylo málo). Děláme tu nespočet fotek a chvilku jen mlčky posedíme a vnímáme... . Je čas, musíme jet pomalu domu a toto je ta chvilka, kdy nám to oběma dochází, dovolená pomalu končí. 

Na Bosensko - Chorvatské hranici je celní kontrola docela dost přísná. Je to malý přechod a zastavují každé auto. Ukazují se kufry a otevírají tašky .. . Jsme na řadě. Vezete nějaké masné, mléčné výrobky nebo cigarety ? Než stačím reagovat, bez mrknutí oka Lucka zalže že nic nevezeme a já jsem na ní hrdý. Nechtějí nás trápit nejspíš demontáží a rovnáním zavazadel nazpět a pouští bez prohlídky. 6 krabiček máček z Albánie jsme provezli jako nic :). 

Chorvatsko takto neznáme, vesnice za vesnicí a je to celkem nuda. Je neděle a nikde ani človíčka. Čekali bychom, že lidé budou na zahrádkách, nebo na procházce ale nikde nikdo. Co nás ale trápí víc je absence benzínek, máme najeto už 200 km a jedeme na výpary... Hledáme i v mapě a lehce upravujeme trasu, abychom kolem nějaké aspoň jeli. Druhé co nás trápí je, že je půl 4 a mi naposledy snídali sušenky... Po půl hodině konečně tankujeme ve městě a necháme si doporučit restauraci Pomodoro kde se po chvíli cpeme Plejskavicou a špízy. Moc si pochutnáme a pokračujeme k Balatonu. 

Kdo sleduje na mapě, Balaton není moc po cestě UNA- Praha. Tím, že jedeme celou dovolenou bez jediné větší poruchy, rozhodujeme se, že den navíc, který byl pro strýčka příhodu, padne na zajížďku cca 200 km na Balaton. Překračujeme tedy hranice Maďarska a jsme celkem udiveny vysokými ploty a ostnatými dráty u země podél celé hranice a zatím otevřenou pojízdnou bránou před přechodem. Je to trochu úsměvná představa, jak zastaví, byť vysoký, ale pořád jen plot, nájezdníky nebo uprchlíky. Ale jako placebo proč ne, neprodyšně uzavřeno, ani králík se k nám nedostane. 

Maďarsko nás nepřekvapilo, rovina s výhledem do pole. Je to země nekončících rovin ... Kilometry skáčou rychleji než kde jinde a my s padající tmou dorážíme na Balaton do kempu Eldorádo. Jdeme platit 20 euro za ubytování a na recepci jsou udiveni kudy jsme projeli, nejspíš boční vjezd pro zásobování. 

12. den 29.8.2022 ujeto 540 km

Dnes je poslední den a to transportní. Ráno jdeme na pobřeží Balatonu, které je lidu prázdné a vše již zabalené a po sezoně. Je to spousta atrakcí a celkem pěkné místo pro dovolenou s malými dětmi nebo na kola. Po návratu z Balkánu a těch nádherách co jsme tam viděli, nás ale Balaton nedostává :) . 

Jedeme kouknout na hrad Szigliget, ten je vlastně celý nově postavený, ale k nepoznání od původního. Je zde velmi moderně a dobře prezentována minulost hradu i dějin Maďarska na monitorech v prezentacích a krátkých videích. 

Za volant si sedá Lucka a následujících 150 km na hranice s Rakouskem se stávám spolujezdcem. Je to pořád rovně, kruháč, na kterém jedeme rovně a pak zase rovně až k dalšímu kruháči. Jde jí to moc dobře, až se začínám bát, že se bude příští rok chtít v řízení střídat :) . U Vídně si dáváme Wiener Schnitzel přes celý talíř a pokračujeme dál. Kolem 22 hodiny parkujeme v garáži a vítáme se s kočkou, psem a těšíme se na zítra až si pojedeme pro děti k babičce. 

Balkán hodnotíme jako zatím nejzajímavější destinaci. Ochota a radost ze života je až nakažlivá a už teď víme, že se sem rádi vrátíme. 

Celkem najeto 3.361 km

Foto galerie