O půl 7 ráno nás budí budík. Halooo jde se do školky ! Luci, ty sis nedeaktivovala budík ? Máme sbaleno a jsme připraveni vyrazit a to je ještě před osmou. Super budeme mít o to více času na dnešní túru.

Chyba lávky, kemp otevírá až v 9 a mi se přes zamčenou bránu ven nedostaneme. Plánuji ji objet ale nejde to. Pan domácí chrní, tak to zkusíme přes paní uklízečku ale ani tu neukecáme. Kemp pro prďoly ... . Pár minut před devátou konečně odemykají, super, ale ted se zase nechce Antonínovi, nestartuje. Po chvilce se umoudří, asi cítí, jak se cítím já když tlačím na dřívější otevření a pak ani nevyjede. Projíždíme Hallstattem a míříme na Zell am See. Po cestě nám krásně prší a je osvěžujících 10 stupní, jsme rádi, takové léto a dovolenou si přejeme. Kolem oběda jsme v kempu Seecamp Zell am See. Kemp je pěkný, jak moc drahý se dozvíme až zítra při placení, ale co je zajímavé, bez kartičky hosta se ani nevyčůráte .. . I tady se covid řeší dost, stejně jako včera tak i dnes krom ukázání vytištěného potvrzení o očkování, jej musíme i poslat na jejich email. Roušky samozřejmě všude a striktně. 

Stavíme stan, vyházíme bagáž a uvaříme rychlý oběd. Cíl cesty jsou Krimmlerské vodopády cestu v dešti nám zpříjemní parádně dlouhá kolona, je fajn že ani Rakušáci neumí řídit kyvadlovou dopravu. Jsme na parkovišti, a už teď víme že tento výlet bude stát za to. Přestalo pršet a vylízá slunko dokonce. Vodopády jsou jedním slovem nádherné. Dech beroucí, majestátní, opravdu obří a všude kolem poletuje vodní mlha. Stačí se přiblížit a jste jak ve sprše a navíc je tu fabrika na duhu, stačí pár paprsků slunka. Kocháme se ze spodu a pak stoupáme výš a výš. Je to celkem makačka ale stojí to za to, je zde spousta vyhlídek kde se krásně odpočívá. Pořád se otevírají nové a nové scenérie. Všude je taková vlhkost, že i kameny a stromy jsou obrostlé mechem, všude samé lopuchy a kapradí. Vidíme i dva krásné mloky jak se vyvalují na cestě. Výlet byl sice náročný ale vážně neskutečný a všem vřele doporučujeme. Po návratu do kempu chvilku čekáme na leaser shou, která má být na jezeře, ale buďto už nám utekla nebo je za kopcem a nic nevidíme. Povečeříme a jdeme brzo spát, zítra je totiž den D, jedeme Grossglockner !

 Přivstaneme si, a protože nejsme včerejší, už včera jsme se optaly v kolik otevírají závoru. V 7 hodin tedy stojíme před závorou, ta se otevírá a já vyjíždím z brány. Lucka jde zaplatit a ... ano bránu odemykáme v 7 ale recepce funguje od 8. Já se picnu, hlavně že se nedá zaplatit dopředu .. No nic vyjíždíme do města na kávu a něco sladkého ke snídani. V 7:45 jsme zase u brány, na recepci se to už hemží lidmi, vyháním Lucku ať tam už jde. Když ale píšou v 8 tak to znamená v 8 a nikdo se s Vámi neba... V 8:05 tedy vyrážíme k Feriendorf-ferleiten. Paní na bráně nás kasíruji za 37,5 euro jako auto. Vysvětlujeme že jsme motorka, copak to nevidí ?? Opraví platbu na 27,5 eček a jedééém.

Hned u brány se fotíme s bandou asi 10 Němců na fichtlech (Fuchs) a těší mě že se nebudu trápit sám a možná i někoho předjedu. Tak už v druhé zatáčce nás všichni do jednoho předjíždí, nějak se jim podařila zařadit a držet 2 rychlostní stupeň. Nám ale ne a naprosto drtivou většinu jsme jeli na jedničku. To nevadí aspoň se můžeme kochat, až se třeba roztrhají ty mračna a mlha.. Stoupáme výš a výš, fotíme si mlhu a představujeme si co za ní asi může všechno být vidět, ale moc si nestěžujeme vždyť neprší a to nám stačí. Celá Hoch Alpen Strasse má 48 kilometrů a 36 zatáček a hromadou odpočívadel. Začínají se objevovat hromady sněhu, zastavujeme a fotíme se. Teploměr ukazuje 4 stupně, připadáme si jako bychom právě dobyli severní pól. Jsme nahoře, na najvyšším bodě Edelweissspitze 2571m nad mořem. Lepíme expediční nálepku MOTOVŠEM a užíváme si pocitu vítězství a jedeme ještě na vyhlídku Franz Josef. Chvilku čekáme než odklidí spadlé kameny ze silnice a v tom vedle mě zastaví cyklista, který si nás fotil dole u brány. Do hajzlu to tě někdo vzal na lano ? Místy jsem přeci jel i 20 km/h ! :)

Z vyhlídky je krásně vidět na vrchol Grossglockner 3564 m.n.m a pod ním je ledové jezero. Dle teploměru se oteplilo na 8 stupňů ale hodně fouká a je fakt kosa. Aspoň že se vyčasilo a začínají být vidět ty panoramata. Parkujeme vedle BMW Isetta, je s podivem že je ještě menší auto než máme mi. Řídí ho příjemný stařík, porovnáme parametry, popřejeme si šťastnou cestu a utíkáme se ohřát do restaurace na oběd.

Cpeme se průměrnými lasagne a obr meruňkovými knedlíky ale s krásným výhledem na vrcholy. Ženě se z hospody do té kosy nechce. Sjíždíme dolu, občas stavíme na vychladnutí brzd ale dáváme to v klidu a Antonín to zvládl neskutečně.

Projíždíme krásným údolím a otepluje se. Lucka mi usíná a probouzím jí až drkotáním. Cesta mi přišla málo adrenalinová a tak jsem neodolal dřevěné pevnosti na jednom hřebeni, ke které ale bohužel vedla jen kamenitá cesta. Lucka se mě optá zda nás sem zavedla strýček google a odvětím že ani ten tuto cestu nezná a pomalu mizíme v lese na čím dál užší a horší cestě. Nezastaví mě ani úzký most a cedule která u nás značí zákaz vjezdu ale co značí tady netuším :) ne je to už na dohled a stejnak to tu neotočím. Pofotíme a zdrkotáme zase na nudnou asfaltku, která nás dovede až do kempu Brunner u Millstatter See, kde se konečně i vykoupeme. Voda je kupodivu celkem teplá a čistá. Večer si dáváme se sousedy z čech víno a povídáme. Je čas spát, zítra jedeme trochu neplánovaně do Slovinska. Proč ? Protože můžeme a máme na to čas.

 Vyrážíme v 8 ráno, nesmí chybět ranní rozcvička (tedy jen ženy) v podobě opakovaného roztlačování. Po 4-5 pokusu motor běží a Lucka vypadá že umře. Na výjezdu z kempu je závora na kameru, která si přečte SPZ a otevře se. To ale musíte mít auto s SPZ ve předu což mi nemáme a tak otáčíme velouše tlačíme po zadu. Vyjíždíme, jsme komplet sbalení, i přesto, že večer se sem vracíme, protože spát v době Covidové ve Slovinku není vůbec snadné ... . Když jsme večer vymyslely spontánní plán jet do Slovinska, zašli jsme na recepci, že chceme místo ještě prodloužit o den. To však už bylo rezervováno a tak nám nabídli jiné o 2 uličky vedle. Tam však ráno kupodivu ještě spaly lidé co dnes budou odjíždět a tak jsme se komplet spakovaly a večer se zase komplet vypakujeme... . 

Jedeme na hraniční přechod Korensko sedlo, nikdo tu kupodivu nestřeží a mi můžeme i se špatnou spz pokračovat :) . O kousek dál vidíme velký AG-point na testování, jsme očkovaní takže neřešíme a pokračujeme dál. Krajina je nádherná, oproti zalesněnému a zelenému Rakousku, je taková víc středomořská - hory holé, všude se válí velké bílé kameny. Výhledu na Triglav a Mangrt využíváme a stavíme na louce kde si dáváme kávu a kocháme se. Vítá nás Triglavský národní park, stavíme hned z kraje u Jezera Jasná. Mělké jezero s křišťálově čistou vodou až zaráží, že se tam necachtají děti na rodinné dovolené. Jdeme se projít soutěskou a při prvním kontaktu s vodou chápeme. Přecházíme ohromné koryto řeky v kterém je nyní uprostřed jen mělký potůček. Voda je tak ledová, že nás chytaly křeče a nohy bolely až běda. V těchto horách by se dalo chodit týdny a pořád by bylo na co koukat, mi ale tolik času nemáme a tak po půl hodině otáčíme a vracíme se k Antonínovi, kterého za chvilku čeká výstup na Vršič.

 Kam se hrabe Grossglockner, cesta sice není tak dlouhá ale je strmější. V zatáčkách asi pro motorkáře v dešti, jsou položené kočičí hlavy, to je zajímavé a asi taky dost nebezpečné .. . Cesta je úzká a dost komplikovaně se tu předjíždí a když se potkají 2 větší auta tak je o zábavu postaráno. Zatáčky jsou utáhnuté a musíme s naším omezeným rejdem hodně koukat kdy to tam můžeme poslat abychom se nepotkaly s protijedoucím vozem. Antonín to dává skvěle, dokonce nás brzdí dodávka, ano ona nás ! Chvilku před vrcholem stavíme na odpočívadle, necháme odpočinout a vychladnout motor. Je na co koukat, krom nádherných hor je tu stádo hloupých ovcí, které místo toho aby si zalezly do stínu v lese, tulí se k autům a lezou pod ně. Vůbec se to nezdá, ale krpál je tak velký že si musím kus zcouvat abych se vůbec rozjel. Drápeme se na vrchol, je tu šílených aut a začítá kolona aut hledajících zaparkování. Jsme ale malí a využíváme toho. Parkujeme do pidi místa přímo na vrcholu kde by se asi ani Smart nevešel. Vylezeme o pár metrů výš a kocháme se výhledy a taky absurditou dopravního řešení. Kolona co nemá kde zaparkovat blokuje jízdní pruh a v tom druhém se tak projíždí oboustranně tedy kalamita. Do toho přijíždí cca 20 motorek s vestami Nočních Vlků, parkují kde se dá a dopravě to moc nepřidá. Dva vlci parkují vedle velouše, jeden z nich si pokládá přilbu na střechu velouše ale hned ji zvedá (bojí se, že se mu skutálí) a na drzovku ji oknem pokládá na mou sedačku. To si snad dělá pr... !!! Začnu řvát přes půlku Vršiče, jestli se náhodou nezbláznil a ať to okamžitě dá pryč, je z toho tak překvapený, že nic nenamítá a pověsí si ji na řídítka. Jak to to vůbec může napadnout, jako bych si sundal propocené boty a položil mu je na sedlo motorky... .  Po chvilce mi dojde jaké mohou mít důsledky mé nadávky, že je jich 20, všichni z jednoho klubu a většina z nich má pracky jako já stehno. Naštěstí nejspíš prezident klubu na mě mávne jako na omluvu a vše dobré. Hned jak se špunt v dopravě trochu uvolní odjíždíme, je to tu krásné ale těch lidí ... .

Cestou dolu nás čeká opět kalamita, auta stojí a zjišťujeme co se stalo. O zatáčku pod námi se potkaly 2 autobusy, vůbec nechápeme že sem mají vjezd povolen, to tu musí řešit každou chvíli přeci. Každopádně klobouk dolu jak se vyhnou, je to sice zdlouhavé ale bez oděrku a na milimetry. Jsme dole a protože nám je Itálie zapovězena (covid) objíždíme národní park. Předtím se ale ještě stavujeme na Kluže, staré opevnění a vyhloubené chodby se střílnami ve skále jsou zajímavé, nemáme ale moc času tak nejdeme celou trasu. Uvolnily se nám svody výfuků a máme hodně volný řetěz, který mlátí o kryt celý Vršič. Jsme tedy hlučnější než obvykle, oboje dotahuji a jsem durch mokrej. Dnes je šílené vedro, nestěžujeme si, je to příjemná změna ale vedro je :). Krásnou úzkou horskou cestičkou objíždíme n.p , jsou tu rozeseté malé osady se starými ale udržovanými baráky a je to nádherné. Sháníme pití ale nikde žádný obchod, pumpa, prostě nic. Přemýšlíme jak to asi dělají místní a kam až musí jezdit. Po nějaké době narazíme na dům s nápisem sladkoled, zastavujeme a dáváme si ten největší kopeček zmrzliny, který nám kdo kdy nabral. Paráda to nás osvěžilo.

Dojíždíme k Bohinskému jezeru, není tu moc lidí a krásné dřevěné chaloupky. Voda ale příšerně ledová a vstupů minimum, i tak milé překvapení. O kus dál navštěvujeme jezero Bled. Je tu hodně lidí a tak to trochu ztrácí to kouzlo. Pěkný kostel na ostrůvku uprostřed a hrad na skále je jak z pohádky ale hotel na hotelu a hlava na hlavě nás odrazuje. I tak zastavujeme a děláme pár fotek, když na ně pak doma koukáme, je krásně vidět jak vznikají fotky do katalogů, zády k dálnici nebo mraveništi lidí a hotelu a cvak idylka je na světě. Je dost pozdě a vyrážíme svižně do kempu. Na hranicích nás kontrolují 3 rakušáci, vytahujeme očkování, papíry .. ale vůbec je to nezajímá. Hrozně je bavíme, prohlížejí si Antonína a vyptávají se na obvyklé věci. Chvilku po setmění dorážíme do našeho kempu, vybalujeme a pak jdeme za svými staro novými sousedy ze včerejška na víno a spát.  

Ráno si vyzvedáváme čerstvé a křupavé pečivo, necháme si uvařit kávu z automatu a jdeme snídat. Je to příjemná změna oprati standardním instantním snídaním. Sbalíme se a vyrážíme na lanovku v Bad Gasteinu která vede na místní vrchol Stubnerkogel. Lanovka nahoru i dolu, nás vychází na 58 euro a to není málo. Ale chceme nahoru a pěšky to je fakt blbost. Už cesta je zážitek, moje žena z vesnice, která nelyžuje, ještě nikdy tak dlouhou a kabinovou lanovkou nejela. Je to jako když indiánovi ukážete fotoaparát, je roztomilá. No nic jsme po té vzrušující jízdě nahoře, že je mlha už nás nenaštve. Hledáme visutý most, jde na něj přes zahrádku restaurace což je dost zvláštní ale když víte že tam je a chcete ho najít tak najdete. Na fotkách vypadal větší ... ale i tak je to pěkný a ten pocit zvláštní když pod Vámi někde hluboko skály a celé se to třese. Kousek od něj je fotoaparát s časovačem, který Vás zdarma vyfotí na mostě po přiložení jízdenky z lanovky. Fotku si pak stáhnete z jejich stránek po vložení čísla jízdenky. Super nápad, který tu takřka každý využívá (kvalita fotky nás bohužel trochu zklamala ale i tak nápad dobrý).

Žena mě uvrtá do túry na Zitterauer Tisch, je to na dohled tak proč ne. Netrvá dlouho a zjišťujeme že jsme pěkný mačky, jsme vyřízení a funíme jako medvědi. Rád bych napsal že ten výstup za to stál ale ... aspoň pár bodů za ten pocit když člověk vyleze až nahoru je fajn, jen ten výhled tomu prostě chyběl. Cestu nazpět chceme jít jinudy, tak scházíme do mezi stanice lanovky. Jsou tu zbytky sněhu a ohromní krkavci. Vyjedeme si ještě jednou nahuru, co kdyby už bylo něco vidět. Není tak jedeme dolu. Vyrážíme a úplně neplánovaně se ocitáme u krásných skal které jsou slunkem nasvícené Hochkonig. Stavíme, fotíme Velouše se skálami v pozadí. Cesta je parádní, míjíme Hallstatt a snažíme se najít ubytování v oblasti Wolfgangsee a dalších jezer. Navigace nás nahnala do úzké silničky, která pořád stoupá do hor a po chvilce zjišťujeme že vede jen do vesničky a apartmány. Otáčím to a jedu dolu, odbočuji správně a v tom Antoním přestane táhnout. Jedu na jeden válec a to bohužel nestačí ani v Třeboni natož v Alpách. Stavíme a jde se hledat závada. Lucka má napilno, odhání a masakruje hovada, která se na nás slétka jako děti na sáček bonbonů a já se hrabu ve velouši. Čistím svíčky, kontroluji kde co a po slabé hodině startuji. Hotovo, čím přesně to bylo nevím, udělal jsem více věcí a byla to jedna z nich nebo zázrak.

Ubytování hledáme už za šera po 7 hodině. Žena je na koni, její sýčkování že se nechytneme (i přes to že je tu minimálně 7 kempů) se potvrzuje. Kein frei platz - cedule vítající před každým kempem. Naštěstí tak po 6 odmítnutí k nám jde čecháček se synem a dá nám tip na divočejší kempování u Schwarzensee o pár kiláků dál. Jen upozorňuje, že je tam šílenej krpál a měl co dělat tam obytnákem vyjet. To dáme, děkujeme a vyrážíme. Krpál tam tedy opravdu je ale vyjedeme ho a stojíme u automatu na parkovné s malou budkou. Automat mimo provoz a budka má otevřené dveře ale nikde nikdo. Vjíždíme tedy trochu drze dál, jsme nadšení, malé jezírko, 2 hospůdky a o kus dál pod lesem louka se stany a karavany. Neváháme a jdeme vybalit. Toalety nic extra ale na kemp kde se vybírá platba spíš nahodile to jde. Majitel jezdí ráno teréňákem a kasíruje, bavíme se spíš o jednotkách eur jak nám češi kousek od nás vysvětlují. Je to parta starších chlapů i s ženskejma a jezdí na nových Uralech se sajdama. Chtějí si povídat možná až moc a tahají nás do hospody, nakonec do hospody jdeme ale sedáme si záměrně do jiného rohu zahrádky ať máme poslední večer pro sebe. Obsluhuje nás paní majitelka v kroji, může jí být tak 70 a je pořádná selka postavou, pořád usměvavá a v místním kroji. Hned nám víc chutná, člověk o domácí kuchyni nepochybuje. Uleháme a už se nám hlavami honí všední myšlenky, musíme nakoupit, vyzvednout děti u babičky, projít emaily ... Dovolená končí a hlava začíná šrotovat ...