Startoval jsem v 18 hodin z Hodslavic. Na trase bylo přibližně 15 průjezdných bodů, které jsme museli najít a vyfotit se u nich, pro doložení absolvování celé tratě. První hodiny se jelo krásně, ale kolem půlnoci nás čekala pořádná bouřka. Trochu jsem začal litovat, že jsem doma nepřezul na nové pneumatiky, mám hodně sjeté ale chtěl jsem je dojet, tak budu muset s rozumem na vodě... . Na trati jsme se nesčetně krát potkával s ostatními jezdci, bylo to velmi příjemné si už v průběhu závodu během tankování a krátkých přestávek sdělovat zážitky a osudy ostatních. U Českých Budějovic jsem se v noci přidal ke skupině 3 velorexů, se kterými jsem pokračoval až téměř do cíle. K mému ohromnému překvapení, nebyla na mé cestě jediná technická porucha! Kamarádi co se mnou jely se potýkaly jen s drobnou závadou prasklého lanka plynu (výměna v řádech minut) a dobíjení (výměna baterie z jiného velouše a jízda po tmě). U písku v nočních hodinách, v šíleném dešti a mlze jsem vedl naší kolonu jako jednooký mezi slepými. Jel jsem první, za mnou velorex s vybitou baterií (tedy nesvítil) , za ním velorex bez dobíjení (tedy nesvítil) a poslední velorex kterému svítilo jen levé světlo a ve zpětném zrcátku to  vypadalo jako by se nás pořád snažila předjet nějaká motorka. Jelo se hodně blízko u sebe aby se ve tmě nepoztráceli a nezřídka kdy jsem měl hlavu z okna ven, abych vůbec něco v dešti a mlze viděl, trochu jako pes v autě.  Polovina trati byla v prodejně Motovšem ve starém Plzenci, kde jsme dostali kávu a občerstvení. Po rychlé pauze jsem vyrazili, byla to polovina trati a mi tam přijeli už s hodinou sekery... . Jediná ale za to opravdová krize u mě proběhla kolem 12 hodiny někde za Mělníkem. Už jsem měl chuť to vzdát, zpívání, káva ani Red bull už nezabírali a já byl úplně hotovej. Zastavil jsem na benzínce, natáhl se na 5 min na lavičku a přemýšlel co dál. Kluci mě ale podržely a nabudili k pokračování. Sundal jsem střechu a vyrazil dál. Čerstvý vzduch mě probral a krize byla zažehnána. Když jsem si doma plánoval jak pojedu, bylo tam něco o pauzách a dokonce o 1 až 1,5 hodinovém spánku na prodejně Motovšem v Plzni. Realita ? Jelo se od tankování k tankování, bez delších pauz a i přes to, že se jelo bez poruch, tak se to dalo stihnout opravdu jen tak tak. Po dojetí do cíle kolem 17 hodiny, jsem myslel že padnu do stanu a budu 3 dny spát. Atmosféra ale byla tak dobrá a vzrušení z překonání sám sebe mi spát nedovolilo. Do půlnoci jsme diskutovaly v přístřešku u piva kdo jak jel kdo a proč nedojel a co se komu stalo. Akce byla naprosto nepopsatelná a jsem vděčný že jsem se ji mohl účastnit jak jako závodník tak jako spoluorganizátor a sponzor. Jako třešnička na dortu pak zápis do knihy českých rekordů.