Palackého tisícovka 2024

Speciál San Marino - organizace a přípravy

Letošní ročník jsme plánovali, odkládali, rušili a zase oživovali víc jak půl roku. Rozhodnutí jestli se vůbec bude realizovat a jakým způsobem nakonec padlo koncem února. Plán byl nakonec udělat speciál a to San Marino. Žádná registrace, žádná pravidla, soutěživost ani náročná organizace. 

Proč San Marino? Splňuje vzdálenost 1000 km od Hodslavic (rodiště Františka Palackého i Nesmrtelných dědků),  Palacký navštívil nedaleký Řím roku 1837, a dokonce absolvoval velmi podobnou cestu, jen koňským šestispřežením. 

Zadání zní: ve středu 29.5 v 18:00 se všichni potkáme v Paradiso Camping, na pobřeží Itálie těsně u San Marina. Nechceme registrace ani dopředu vědět, kdo se zúčastní. Překvapte nás, prostě dorazte. Vůbec jsme neměli tušení, kolik se nás sejde, dokonce vznikla i tipovací sázka (nás organizátorů). Vracet se budeme už společně, tedy 3denní trip zakončený v sobotu v Hodslavicích večeří a oslavou.

Čas odjezdu se blíží. Dny plné obav a pochybností, že nás dorazí třeba jen 5, střídají dny plné nadšení a optimismu, že nás bude třeba 50. Neuvěřitelné napětí a úhly pohledu. 

1. den 25.5.2024 ujeto 417 km

2. den 26.5.2024 ujeto 516 km

Je před 7 ráno a už jsem na nohou. Prší, skoro celou noc pršelo. Naše stanové městečko se rozrostlo o další 2 stany. Přijel Honza s Šimonem Velorexem a Radek na Jawě 250. Radka neznám, je to mladej kluk, který teprve včera udělal maturitu a tento výlet si dal za odměnu. 

Jeho Jawa je přikrytá celtou. Po chvilce ale zjišťuji, že celta na motorce je svrchní plachta ze stanu a Radek spí v tom dešti jen pod moskytiérou :). Vítám se s úplně promrzlým a mokrým Radkem, který leží na mokré zemi bez karimatky, je to ale srdcař a bude dobrej. Děláme si ranní kávu a plánujeme dnešní trasu přes Slovinsko až do Itálie k moři. Večer se hraje finále mistrovství světa v hokeji, tak máme co dělat. 

Ve whatsapp skupině se už objevují první fotky kluků jak vyráží, opravují a kde se nachází. Cesta krásně utíká, kousek za Ljubljanou vjíždíme do hor. Je to nádherná horská cesta po vrstevnici s rychlýma zatáčkami a výhledy. Těchto 30 kilometrů se mi zapisuje do paměti. 

Dorážíme do kempu u Monfalcone , Village Mare Pineta. Tlačíme na recepčního, za 5 min začíná hokej ty kluku pomalej. Všude na fotkách krásné útesy a moře, jaké zklamání, že u moře sice jsme, ale o cca 70 metrů víš než bychom si přáli. Cesta k moři je tak na hodinu a to se nám nechce. 

Ladíme internetovou televizi, vaříme si večeři a fandíme. Švýcary válcujeme 2:0 a stáváme se mistry světa !!!

Kolem půlnoci doráží Milan Werner. Vyrážel ráno z Prahy na 638, ale nejak mu to nejelo, tak se po chvilce otočil, vyměnil stroj za neotestovanou 640 a vyrazil znova :) . Ujel na jeden zátah víc jak 800 kilometrů. Jak se mi svěřil, i přesto, že je instruktorem ve své vlastní autoškole, úplně všechny předpisy nedodržel aby to stihl... .

3. den 27.5.2024 ujeto 442 km

Trasa vede přes Benátky kolem moře až pod San Marino a pak do vnitrozemí směr Řím. Celé dopoledne jedeme po hlavní silnici, která je posetá opravdu hlubokými dírami. Tím, že jde o silnici hlavní, tak tyto hluboké a zcela nepředvídatelné díry vymetáme v plné rychlosti (cca 70km/hod) a to hodně bolí. Tempo držíme tak, aby Radek na dvouapůli a hlavně Šejba na Rikše stačil. Bohužel je to tak o 10 km pomaleji než mohou a hlavně chtějí jet kamiony, proto nás poměrně agresivně a hlavně často předjíždějí. Je 30 stupňů, cesta je děsná a moře co by kamenem dohodil... padá rozhodnutí, jedeme se vykoupat. 

Zajíždíme do města Sottomarina, kde po pěší promenádě k moři tlačíme své stroje. Zákaz vjezdu a parkování zcela určitě porušujeme, ale je před sezonou a je tu jen pár lidí.

Moře je příjemně osvěžující, nádherná pláž kam až oko dohlédne a lidí co bych na prstech spočítal. Počet lehátek, slunečníků a občerstvení však naznačují, že v létě by mě sem nikdo nedostal, musí to být šílené maso. 

Písek je už tak rozpálený, že se po něm nedá chodit. Jedeme dál a u první hospody zastavíme a dáme jídlo. Tak jo, stavíme již u desáté restaurace a nic. Všude zavřeno. Moc to nechápeme, ale je mimo sezonu asi. Pravdou ale je, že už od loňska pozoruji, kolik restaurací a hospod je zavřených, Nejspíš se na tom podepsal nedostatek personálu, kupní síly a Covid.

Stavíme u motorestu, pojídáme zapečenou bagetu z pultu a já se rozhoduji, že kluky opustím. Setkáme se večer, máme sledování polohy a Honza dnes vybírá místo ke spaní. Chce mi ukázat krásu spaní na divoko :). 

Je kolem 14 hodiny a já se řítím rovnou do vnitrozemí. Chci trochu zrychlit, musím vypadnout z té hlavní silnice a taky chci jet chvilku sám bez hlídání kamarádů v zrcátku. Vím pouze směr a přibližný nájezd kilometrů kam se asi do večera dostanou. Míjím ceduli San Marino 40km a mám jasno. Sice tam máme namířeno za 2 dny, ale mám obavy, že to bude jen na skok a já bych to rád prozkoumal trochu důkladněji. 

Cesta se začíná klikatit, krpály nahoru střídají sjezdy plné vraceček. To mám rád, uvědomuji si, že poslední 2,5 dne jsem nebyl cestovatel, ale kamioňák. Kolem 17 hodiny jsem na nejvyšším parkovišti v San Marinu u hradu. Jsem překvapený, přiznám se, že hrad v San Marinu byl myšlen původně jen jako bod v mapě, ale je to opravdu  velmi pěkné místo. 

Trávím zde přibližně hodinu, je zde liduprázdno, příjemně pofukuje a ty výhledy... . Jsem spokojený, zapsáno do paměti a mohu vyrazit. Kluci se dle sdílené polohy rozdělili také. Šejba je asi 20 km ode mě a ostatní asi 40. Vyrážím se zapadajícím sluncem nádhernou krajinou a úzkými klikatými silničkami Apenin. Zdolávám 20% stoupání a mám co dělat. Stavím každou chvíli na focení a tlemím se jak dement. 

Dojíždím Šejbu, který se trochu trápí s převýšením a pokračujeme společně za klukama. Už je tma, kempíme u kamenolomu a malého potoka. Popíjíme slivovičku a pivečka u ohně, je nám dobře. Kolem půlnoci se bavíme videi a fotkami ze skupiny. Slováci celý den řeší dobíjení (dokonce se vrátily 200 km domu pro díly) a nyní slaví online úspěšné naladění dobíjení. Příběhy se skupina jen hemží a začínáme si uvědomovat, co jsme to provedli. Kolik lidí je už nyní na cestě, jak je to baví a že nás za 2 dny bude v kempu asi víc, než jsme si mysleli. 

4. den 28.5.2024 ujeto 305 km

Budí nás drtička kamení a stroje. Je kolem 7 a lom už jede na plné otáčky. Teprve za denního světla vidím jak pěkné místo Honza našel. Vyrážíme směr Řím a nemůžeme minout vesnici jménem Bastardo. 

Odsud už jedu jen s Milanem a s ostatními máme sraz v kempu Happy Village Roma cca 20 km od centra. Jede se parádně, krásné počasí a všude po kopcích jsou nádherná stará kamenná města. Do kempu přijíždíme už kolem 16 hodiny, vybalíme a jdeme čekat na kluky k bazénu. Obsluha mě ale po chvilce vyhazuje, že nemám koupací čepici. Škodolibě udávám Milana, že on taky ne, ale posunky mi je vysvětleno, že je plešatý a nepotřebuje jí :).  Kdyby věděli, jaká ropná skvrna po nás zůstane... hlavně, že máme čepici. Asi po hodině přijíždí kluci, dáváme pivo a relaxujeme u bazénu. Kolem 21 hodiny vyjíždíme směr centrum. Ten, kdo vyřkl větu "všechny cesty vedou do Říma" asi nikdy nepoužíval navigaci Google. Je to hrůza, bloudíme, otáčíme se a do toho šílený provoz. 

Stavíme v odstavném pruhu na mostě Ponte Flaminio - Corso di Francia, kde děláme fotky krásných soch. Doprava tu žije svým životem, nejsou tu nalajnované pruhy a vše se tak nějak přizpůsobuje potřebám. Honza je ale kluk z vesnice, tak dřív, než nás zabije, ho střídám ve vedení kolony. 

U Kolosea parkujeme na hulváty, přímo před ním a na chodníku. Projíždějící policejní vozy nereagují, tak tam stroje necháme a obejdeme si ho. Dalším cílem je dům, kde František Palacký bydlel a studoval v době, kdy tu pobýval. Dostaneme se k němu nespočtem projetých jednosměrek a zákazu vjezdů. Do paměti se nejspíš zapíše jedna úzká ulička se zákazem vjezdu, kde byla přímo uprostřed zahrádka nějaké lepší restaurace. Abychom projeli, hosté v šatech si museli přisunout židle blíž ke stolu. Bylo to tak neotřelé, že jsme kvůli bloudění, tuto atrakci pro hosty restaurace o pár minut později ještě jednou zopakovali. 

Vatikán nám, i přes snahu českého konzulátu (kde nám fandili), vjezd na své území nepovolil. Tak se jen vyfotíme u zdi a pokračujeme k domu, kde žila do své smrti dcera Františka Palackého. Má tu malou pamětní desku, pod kterou parkujeme a jdeme o pár metrů dál do restaurace na pozdní večeři. Nový nájemník bytu, kde bydlela, otevírá okno a povídá si s Honzou. Ví vše o osobě, která byt vlastnila před ním a vůbec nechápe, že jsme sem přijeli, abychom to viděli na vlastní oči :).

Ještě navštívíme památník Altare della Patria a těsně po druhé ráno jsme v kempu. Máme desítky zpráv ve skupině, kde kdo je, kde spí, co řeší a opravuje. Jedna se ale dost zásadně liší a za zmínku stojí. Kluci slovenští, co se prali včera do noci se zapalováním, dnes oslavili své druhé narozeniny. Najeli totiž na most v rekonstrukci s nosností 8 tun, Kamion, který jel před nimi ale vážil víc jak 30 tun a most prolomil. Naštěstí se na kluky nevysypal náklad z korby a odnesla to jen zlomená ruka a pomlácená motorka. Každopádně tak kuriózní nehodu a ještě se šťastným koncem si snad ani nejde vymyslet. I tak pro kluky pochopitelně výlet končí. 

K Římu. Po návratu do ČR se dozvídáme, že vjezd do města je zakázán pro vozy, které nesplňují euro normu 4. Nooo vědět to, tak tyto zážitky nemáme, respektovali bychom to. Jsem hrozně rád, že jsme to nevěděli a byli jsem tam na našich strojích. Města nemám rád, ale do Říma se určitě vrátím. Je to nádherné město a zaslouží si víc než jeden průjezd na dýmovnici. 

5. den 29.5.2024 ujeto 339 km

Dnes to máme jen kousek, chceme se dostat co nejdříve do kempu, abych mohli přivítat spolubojovníky a posedět. Po nočním výletu jsme trochu polámaní, ale už se těšíme. 

Apeniny nezklamali ani dnes, nádherné cesty. Stavíme u města Terni, kde si prohlížíme vodopád. Šejba se zase fláká někde vzadu, tak si dáváme sraz ve městě Pesaro, ať dojedeme všichni společně.  

Příjezd je velkolepý, ve městě Ponte del Colombarone se potkáváme s prvními skupinkami Jaw a Velorexů. Je to tu jak v Týnci nad Sázavou v době srazu. Místní vůbec nechápou, co se to tu děje a nejeden turista si musí myslet, že nedaleko je továrna na Jawy :) . 

Přijíždíme do kempu, hned u brány dostáváme pivo od již ubytovaných spolubojovníků a atmosféra je dokonalá. Přijelo 42 strojů, jsme hrozně mile překvapení. Dozvídáme se ještě živé příběhy z cest. Za zmínku určitě stojí příběh jezdce zvaného Makovec, který jede již několik set kilometrů s bolestivou pravou rukou. Na dotaz, jak přidává plyn, se usměje: "levou si přidám a pak si na grip pravou položím a jedu". Až pár dní po návratu domu dává info, že má zlomené zápěstí a dali mu tam šrouby. Ten magor ujel víc jak 1500 kilometrů ze zlomeným zápěstím a ani si nestěžoval. 

 Večer objednáváme pizzu a během hodiny likvidujeme celosezonní zásobu piva v restauraci. Děláme společnou fotku a krátkou oficiální část s registrací a seznámení s plánem na zbytek tripu. Popíjíme lahváče, víno, slivovičku a kolem půlnoci jdeme na kutě. 

6. den 30.5.2024 ujeto 284 km

Stáváme chvilku před 8, v půl 9 máme domluvený společný odjezd od brány kempu na hrad v San Marinu. Je to cca 40 kilometrů a z takové kolony máme trochu obavy. Jsem v šoku, opravdu. Dochvilnost ranního odjezdu všech účastníků i ukázněnost a plynulost celé kolony až na hrad mě šokuje. 

Dáváme rozchod na památky a domlouváme sraz v Benátkách, kde máme zamluvený kemp. Je dost pod mrakem a chvilkami jsou průtrže deště tak silné, že jsou plné pumpy motorkářů. Jet se ale dá. Honza, Šimon a Radek ještě v Benátkách nebyli. Já s Milanem už sice ano, ale co bychom pro kluky z vesnice neudělali. Bereme je tedy do "Města". Parkujeme na ostrově v předražené podzemní garáži a vyrážíme na loď. Vystoupíme na nejzazším cípu ostrova a pěšmo se téměř 2 hodiny vracíme ke strojům. Moc příjemná procházka a byť jsem Benátky už absolvoval, tak jsem si to opět užil. 

Ve whatsapp skupině se objeví info, že se nějaký velorex v Benátkách 2x překulil. Stroj i řidič jsou naštěstí v pořádku. Do kempu přijíždíme až po půl desáté večer. Znám to tu, byl jsem tady před 2 roky, kdy jsme se odsud s Luckou plavili trajektem do Řecka na náš Balkánský trip. 

Začíná hodně pršet, všichni ale mají výbornou náladu. Tvoří se menší hloučky, postáváme pod stromy a celtami. Dozvídáme se příběh o převráceném Velorexu. 

Všichni jsme si mysleli, že udělal dva kotrmelce v jeden okamžik. Chyba lávky. Jirka najel cca v 50 km/h zadním kolem do koleje a hodil to na boudu z leva. Nějací němečtí turisté mu pomohli hodit to zase na kola. Po 2 kilometrech i při vší opatrnosti a rychlosti cca 20 km/h se šprajcl v kolejích podruhé a hodil to tentokráte na pravý bok. Během pár minut dorazila záchranka, hasiči a carabinieri. Sepsali protokol a po chvilce přemlouvání ho nechali odjet. Myslím, že toto je naprosté prvenství a světový unikát - 2x převrátit Velorex během 15 minut se snad ještě nikomu nepovedlo :) . 

Velouše kluci zdatně zašili, poslepovali světla a byl tak připraven na zítřejší nejdelší přesun. Máme naplánováno více jak 550 kilometrů až do Maďarska, kde bookujeme kemp pro 35 lidí (jsme realisté, všichni to asi nedají... ). 

7. den 31.5.2025 ujeto 574 km

Celou noc lije. Kemp je kompletně pod vodou, nejeden stan stojí v kaluži. Připomíná stylově Benátky :). Nálada je ale stále výborná. Co to se všemi je ?? Chčije, máme před sebou 550 kilometrů v dešti a bouřkách. Balíme durch stany i většinu oblečení a oni se pořád usmívají !! Jsme neuvěřitelní magoři, znovu jsem hrozně mile překvapený. Snad v každé i o poznání menší skupině by se našel remcal, negativista nebo v tomto případě i realista, který už toho má prostě dost. Ani jeden! Díky kluci, toto ve mě utkvělo a je to jeden z nejhezčích okamžiků tripu. 

Cesta je dlouhá, vyrážíme s Milanem už kolem 7. hodiny ranní a, na rozdíl od všech ostatních, volíme cestu "horem" Rakouskem. Je to sice výrazně kopcovitější a dle radaru s horším počasím, ale Slovinskem, kterým jsme sem přijeli, se nám prostě nechce. Jak by řekl klasik, chčije a chčije ... po pár kilometrech stavím na pumpě, musím si přehodit zadní kolo, mám úplný slik bez vzorku a to v Rakousku v dešti není úplně nejlepší kombinace. 

Při výměně zjišťuji prasklé 3 dráty ve výpletu, to ale budu řešit doma, dávám náhradní kolo a do půl hodiny vyrážíme. Celé dopoledne neustále prší, občas slaběji, občas v bouřce, ale vytrvale. Kluci ze Slovinska posílají fotky, jak se protrhala oblačnost a občas i suší spacáky na pumpách. Mám výčitky. Chudák Milan na motorce, vyberu tak pitomou cestu a on to v tichosti trpí. Odpoledne se ale situace mění, bouřkám jsme trochu ujeli, přesunuli se nad Slovinsko. 

Zprávy ve skupině se množí. Bouřky, že se nedá jet, vytrvalé lijáky, které nejde jen přečkat na pumpě. Mezitím, co nám už jen lehce poprchává, kluci moknou. Trochu škodolibě nás těší, že spravedlnost existuje a karta se obrátila. Jsme ale promrzlí a mokří, až to pěkné není. Jedu se střechou, jsem durch a zmrzlej. Jak to zvládl Milan na motorce vůbec nechápu, ale i když mu nabízím, že to dnes zabalíme, chce pokračovat.

Odměnou nám je hraniční cesta Südsteirische Grenzstraße. Je to nádherná horská cesta, kterou si opravdu užíváme. Tachometr se překulil ze 60tis na 70 a já tiše, aby mě Milan náhodou neslyšel, zpívám narozeninovou píseň svému skvělému stroji :). Poslední překulení proběhlo loni v Holandsku, tentokrát to trvalo jen 11 měsíců a má další. 

Je už jasné, že do kempu v Maďarsku všichni nedorazí. Ve skupině se to hemží zprávami, kdo kde hledá kemp či ubytování přes booking. Kempy jsou ale ještě často zavřené (je před sezonou) nebo plné a nebo prostě nikdo nechce promočené smradlavé motorkáře. Je zábava pozorovat, jak si každý do jednoho poradí. Všichni nakonec složili hlavu většinou hromadně v barácích přes booking. Upřímně, pronajímat barák, do kterého mi přijede 10 mokrých chlapů na motorkách, spařených po celém dnu v nepromocích ... to je na zapálení baráku než to větrat :). 

Do kempu dorážíme první už kolem 17. hodiny. Paní majitelka se vyptává, kdy přijedou ostatní. Nemáme srdce jí to říci natvrdo, tak mlžíme: "Hrozně prší, byly bouřky, .. jsou někde za námi... ". Než odkryjeme karty, že z rezervace pro 35 lidí jsme dorazili nejspíš jen mi dva, poptáváme karavan s předsíňkou, ať nemusíme stavět stan a abychom se trochu zahřáli. Máme štěstí, jeden má volný, a tak za úsměvných 20 euro máme kde spát. Ten pocit, když venku vytrvale a prudce prší, ale vy máte střechu nad hlavou, je boží. Po pár pivech a super večeři v malém místním občerstvení, jdeme s pravdou ven. Už asi nikdo nedorazí paní, všichni to vzdali. Někdo spí v Rakousku, někdo ve Slovinsku, ale sem, sem už se asi nikdo nedostane. 

Po hodině slyšíme známý zvuk dvoutaktu, tak že by přeci jen? Přijíždí Jarin na své Jawě 350. Platí 10 euro a necháme ho spát v předsíňce před karavanem. Jarin je případ sám pro sebe, večer nás baví. Na trip vyrazil o den dřív než my a celou dobu jede bez navigace. Občas zastaví a koukne do mapy, zda má alespoň správný směr, má už nyní natočeno přes 3 tisíce kilometrů. Tento mladý kluk, který chodí nejraději na boso a lije do benzínu zásadně jen ten olej, který sežene nejlevněji, bez ohledu na druh, nás baví až dokud úplně nevytuhneme a nejdeme spát. 

Tak jsme to dali. Můj obdiv i poděkování ale patří hlavně mému parťákovi Milanovi. Ne nadarmo má ten kluk šikovnej autoškolu. Svoji houževnatost, odolnost a vyrovnanou povahu by mohl vyučovat. Respekt ti chlape, Vám všem !

8. den 1.6.2024 ujeto 349 km

Ráno se loučím s Milanem. Povinnosti mu neumožní trip dokončit a vyráží do Prahy. Jedu tedy sám Slovenskem a užívám si po delší době krásného počasí. Ve skupině to opět žije a hučí jak v úlu. Dozvídám se, že dva kluci to včera v noci dojeli až domů na Slovensko a dnes budou pokračovat do Hodslavic na společné setkání. Milan posílá fotky, jak mu za hranicemi bouchla zadní pneumatika a v pneuservisu kupuje hodně lacino jedinou použitelnou. Co na tom, že je motokrosová, hlavně že je. Šejba je víc jak 200 kiláků za ostatníma a shání svářečku aby si zalátal přední uchycení kola na Rikše. Honza bojuje se svým nedobíjejícím Velorexem a půjčuje Radkovi své boty, aby byl aspoň na chvilku v suchu ... Těch příběhů.. těch zážitků.. toho odhodlání !

Do Hodslavic přijíždím už kolem 14 hodiny. Jsem tu s velkým náskokem první. Všichni ostatní dohání včerejší manko a mají to o 100 až 200 km dál.

Už tu na mě čeká moje rodina. Přijeli za mnou s vozíkem, abych nemusel dalších 400km zítra domů po ose a taky společně oslavit náš návrat. 

Kluci se začínají trousit, všichni mají úsměv na tváři a jsou plní zážitků. Po společné večeři, promítají kluci na plátně svůj film z loňské expedice na Ararat. Kam se na ně hrabu, jsou to borci a správní magoři. V dobré náladě popíjíme, opékáme buřty a vyprávíme si zážitky z cest. Dokonce i přijela cimbálka, kterou Honza pozval pro svou ženu k narozeninám. 

Naposledy společně spíme na jedné louce ve stanech a už živě diskutujeme, kam vyrazíme příště. Palackého tisícovka Speciál San Marino 2024 končí. Zdaleka předčila mé očekávání a jsem nadšený, jaká úžasná parta lidí se jí opět zúčastnila. Tady se tvoří opravdové přátelství.

Poděkování patří hlavně Nesmrtelným dědkům a našim skvělým ženám. Stejně tak naprosto všem účastníkům, kteří nám dokázali, že i v počtu 42 strojů na trase delší než 1200 kilometrů není třeba organizace, aby vše fungovalo, jak mělo. Díky za neustálou pozitivní náladu a úsměv i když mnohdy ne úplně pochopitelný :) .

Díky Všem !

Celkem najeto 3.226 km