1. den 15.8.2020 ujeto 114 km

Naše první dovolená, naše první delší cesta s Veloušem, naše první společné dobrodružství ...

Kam jinam by měla směřovat naše první dovolená než na Slovensko? Vždyť je tam krásně! (čti: kdyby se nám tam něco stalo, domů je to kousek a vždy se tam domluvíme :) ) 

V rámci úspory času, předcházení případných poruch a případného logistického řešení, jsme se rozhodli pro přesun vozíkem až k hranicím do Valašského Meziříčí. Vozík zaparkován u obchodního partnera, auto postaveno na ulici a chvilku po poledni můžeme konečně vyrazit......

....... ták 1,7 km! Přesně tak dlouho trvalo než jsme museli řešit první závadu! Přestali fungovat blinkry, což se okomentovalo jadrnými slovy " pojistky jsou v prdeli", ale výměna proběhla celkem rychle a mohlo se plynule pokračovat dál. Před hraničním přechodem Bumbálka nás čekal první pořádný kopec. Podřazujeme ze čtvrtého na třetí a po chvilce na 2. rychlostní stupeň a já trefně poznamenávám, že jsme se dostali na úroveň rychlejších cyklistů :). Jedeme 40 km/h a začínáme smrdět (tedy auto, ne my dva :) ). Musíme nechat Velouška odpočinout a je nám už teď jasné, že dnešní plán - Jánošíkovy diery - nedáme. Spokojíme se tedy s dojezdem do kempu Biela Nižné Kamence, kam přijíždíme kolem 16 hodiny.  Dáme si večeři v místní restauraci, Zlatého Bažanta (prezentováno jako české pivo :) ) a pak s lahvinkou vína u stanu hodnotíme den, usínáme ... .

2. den 16.8.2020 ujeto 96 km

Výšlap je trochu náročný, ale moc pěkný - spousta žebříků, trochu lezení, krásná příroda a výhledy. V sedle Medzirozsutec se spontánně rozhodujeme, že si trasu prodloužíme o cca 0,5 hodiny a dáme výšlap na Malý Rozsutec. Kopec je hodně strmý a dá nám to dost zabrat. S pocitem pýchy si říkáme, že na kancelářské krysy máme celkem slušnou fyzičku, ovšem jen do té doby, než proti nám slézá kopec asi 70ti letá paní :).

Ve 14 hodin už jsme opět na parkovišti v Bielem potoce, odkud jsme vyráželi, nasedáme do auta a odjíždíme se sbalit do kempu a pokračovat dál v cestě. Opět nám shořela pojistka na blinkry - "no stres", ukazujeme rukama směr odbočení jako cyklisti. Brzy potom ale začíná pršet (a proprší nám od té doby skoro celá dovolená), takže nasazujeme okénka a též zjišťujeme, že nefunguje stěrač (bez něj to ale jde, spíš rozstíral než stíral). Každopádně s nasazenými okny už nemůžeme ukazovat směr jízdy rukama jako cyklisti, stáváme se tedy neřízenou a nepředvídatelnou střelou. Na oběd se zastavujeme v Jánošíkově krčmě, kde prý na základě udání chytli Jánošíka.  Dáváme si halušky a Liptovské pirohy, žádné gastro-porno to ale není. Tankujeme v Rožumberoku a stavujeme se tu v Tescu pro pojistky. Neděláme si iluze, že budou mít kulaté keramické 50 let staré pojistky, ale kupujeme standardní autařské, které kuchnu a upravím, aby se daly zasunout. Hurá, stal se zázrak techniky - funguje to! Stěrače stírají, blinkry blikají a tak pokračujeme v dešti dál směr Liptovká Mara. Kemp Mara Liptovský Trnovec je celkem velký a také celkem zastaralý a moc neudržovaný. Sprchy a toalety jsou mimo provoz a náhradní "toyky" jsou lehce nechutné. To poslední budiž jim odpuštěno - do toalety jim prý někdo spláchl celé kuře a ucpal tak kanalizaci - smějeme se tomu nevěřícně půlku večera :D. 

3. den 17.8.2020 ujeto 144 km

Sbaleno, nachystáno, jen Antonín se zase tváří, že je jen na parádu a ne na ježdění. Začíná se z toho stávat pravidlo. Naštěstí milovníků veteránů je tu dost a tak nás chlapi z vedlejších stanů raz dva roztláčí. Dnes má celý den pršet (opět), máme ale geniální plán. Zajedeme se podívat na Ďumbierovy ledové jeskyně a pak do Svatého Jána do termálů. Člověk míní Tatry mění...  Na parkovišti u jeskyně zjišťujeme, že v pondělí mají zavřeno, u termálů zase, že zrovna dnes mají sanitární den. No co se dělat, v dešti tedy jedem rovnou do kempu Tatranská Štrba.

Něco se ale děje, Anton nechce táhnout na čtyřku, vůbec nemá sílu a musím pořád podřazovat na trojku a to i z kopce. Hodně mě to znepokojuje a co chvilku zastavuji a zkouším to opravit. Měním jehlu, cívku, svíčky, čistím karbec, kontroluji kde co ... a výsledek: nic . Z neřízené nepředvídatelné střely jsme se stali celkem předvídatelným pomalým šnekem. Došouráme se ke Štrbskému Plesu, pořád ale prší, tak jen vyběhneme do informací pro letáky a mapu (protože doufáme, že zítra už pršet nebude a třeba si dáme túru... :) naivky) a jedeme zakempovat. Kemp Tatranská Štrba je milé překvapení, kromě zastaralých chatek, které s díky odmítáme, je kemp velmi pěkný - vybavená, velká kuchyňka, hezké sociálky, kryté sezení a jako bonus: stany v prudkém kopci - alespoň nebudeme muset ráno shánět dobrovolníky na roztlačení :D. Pořád prší a tak se rozhodneme zajet si do Popradu do Aquacity na termály. Tak to byla ta satisfakce, teploučké bazény uvnitř i venku, vířivky a relax jak má být. Za deště se vracíme do kempu. Že shořela další pojistka na blinkry už nás nevzrušuje, se stěračem už nepočítáme dlouho, nefunguje nám ani zadní brzdové světlo a vpředu svítíme jen jedním předním. Aspoň že se motor umoudřil a jede pěkně. Večer úkolujeme kamarádku Zuzku z Prahy, aby nám pomohla, dohledala prodejce v Popradu a objednala pojistky. Dle předpovědi má další 2 dny v kuse pršet, tak měníme plány a to úplně. Už nás ta "dešťo-dovolená" neba, jedeme pryč odtud, někam, kde pršet nebude -  třeba do Polska. 

4. den 18.8.2020 ujeto 197 km

Celou noc prší, ráno déšť na chvilku přestává, a tak rychle balíme mokrý stan a bez snídaně vyrážíme do Popradu pro objednané pojistky.  Úroveň eshopů je bohužel stejná jako u nás, "skladem" prostě nemusí znamenat, že je zboží skladem, ale že to objednají a přivezou, takže pojistky, pro které si jedeme, nemají. Na stranu druhou nás odkázali ochotně ke konkurenci, která je o pár bloků dál, a tam jsme úspěšní - pojistek kupuji 20 do foroty a hned před krámem je měním. Už zase blikáme a světlo se taky podařilo opravit. Jedeme na Spišský hrad a pak do Polska. 

Po cestě míjíme romskou osadu - útržek z úplně jiného světa. Člověku to připadá, jakoby viděl kus Indie. Je to strašné a fascinující zároveň. Když dorazíme na Spíšský hrad silnice, která k němu vede je již plná aut. Vyšlápneme si to nahoru a musíme uznat, že hrad je nádherný a ohromný. Po prohlídce se vracíme kus nazpět a u Kežmaroku obědváme ve fantastické motorkářské restauraci "#pub". Po cestě nás ale chytá šílená průtrž, voda teče po silnici, není vidět pomalu ani na krok. Je to tak šílené, že podám Lucce můj nový telefon, ať tu apokalypsu natočí. Lucka natáčí a na chvilku se vykloní z okénka... to video se zachovalo a bylo na dlouhou dobu poslední, které můj telefon natočil :). Skončil utopen, mrtvý, pohřben až do konce dovolené v mé tašce, a odteď už jsme měli jen Lucčin telefon. 

K večeru už jsme v Polsku a před městem Zakopané hledáme ubytování. Nakonec nacházíme malinký soukromý kemp na zahradě jednoho staříka. Je tu útulno, 3 stany a my. Cena 8 euro za vše je až úsměvná. Vybalujeme a vyrážíme pár kilometrů Veloušem do Zakopaného na večeři a procházku. Promenáda zajímavá, plná starých pěkných baráků, ale bohužel taky plná blikajících čínských cetek, osvětlených nápisů a spousty lidí (což se dalo čekat). Kupujeme oštěpky, dárky dětem a vracíme se na kemp. Bohužel zjišťujeme, že nám svítí kontrolka dobíjení, řetěz nám dře o blatník, zítra má celý den pršet, nádrž máme prázdnou a budeme rádi, když ráno dojedeme někam na pumpu. Jsem v depresi a začínám zvažovat návrat domů o 2 dny dříve.

5. den 19.8.2020 ujeto 131 km

Probouzíme se do lijáku, dle předpovědi se to ale dnes nezlepší, tak není na co čekat - jdeme v dešti balit. Zatlačím část Antouše pod přístřešek se dřívím, zalehnu a natahuji řetěz. Lucka mezí tím v dešti balí stan a láduje zavazadla. Vyrážíme na pumpu, Antonínovi se domů evidentně nechce - dnes poprvé nastartoval přes startér a nemusíme roztlačovat. Ani kontrolka dobíjení už dnes záhadně nesvítí. Jeho samoregenerační schopnosti jsou obdivuhodné :)  Opouštíme plány na úprk domů a jedeme dál. Na zbytkových benzinových výparech dojedeme až k pumpě a s úlevou tankujeme plnou nádrž. Cíl je Wieliczka - Kopalnia do solných dolů. Pořád leje, blinkry už zase nefungují, ale to už nás nerozhodí. Zjišťujeme, že v jízdě s nebo bez oken není zas tak velký rozdíl, tak je sundáváme, abychom mohli ukazovat směr rukama. Navigace nás vede zcela nelogicky a musíme ji poměrně dost hlídat a upravovat cestu manuálně. V jednom dlouhém táhlém kopci nám dokonce naše chytrá online navigace Waze položí otázku "zaznamenali jsme pomalou jízdu, je zde kolona ? ANO/NE " Ne ty vole, ale za námi ji vytváříme, tento dotaz navigace si budeme pamatovat asi navždy, vážně nás pobavila :) . Řeky jsou tu pěkně rozvodněné a špinavé od naplavené zeminy. 

Solné doly Wieliczka (polsky Kopanina) - tak tady se řeší covid opatření hodně - povinné roušky, před vstupem do areálu nám měří teplotu a dezinfikují ruce policisté. Fronta na lístky je šílená. Zjišťujeme, že o poznání menší je na prohlídku v angličtině, tak si myslíme, jak jsme chytří, když se tam přesuneme a chvíli po té máme lístky v ruce.  Po nějaké době zjišťujeme, že ti co stály o 20 minut déle ve frontě na polskou prohlídku už jsou dávno na prohlídce a my tam pořád sedíme. V polštině je prostě o poznání více prohlídek a tak čekáme víc jak 2 hodiny než se konečně vychystá prohlídka v angličtině :). To máme za za to - za nedostatek trpělivosti. Celá prohlídka trvá cca 2 hodiny a je to opravdu velmi zajímavé a ohromné. Jsme moc rádi, že jsme to viděli a stálo to i za to čekání. Spíme u "Motelu na Wierzynka", kde mají malý plácek na stany. Sociálky a sprchy v tojkách, hnus .. ale dá se jít do restaurace, takže řešitelné. Při večeři v restauraci potkáváme Čechy, co se vrací z Hellu a hned vedle nás kempují další Češi. Jezdí po celé Evropě se starším karavanem a s malými dětmi (4 a 6 let) a mají náš obdiv, že to cestování s dětmi parádně zvládají.

6. den 20.8.2020 ujeto 187 km

Balíme, snídáme a vyrážíme zpět na Slovensko. Dnes je krásně, bože dnes je konečně krásně ! Sundaváme střechu a letíme téměř bez zastávky směr Námestovo a ubytováváme se u Oravské přehrady v kempu Marina. Všechny kempy jsou zde zaměřené hodně na rybáře a lodě, všude samé obytňáky, stany jsou tu všehovšudy snad jen tři. I když je krásně, voda nás moc neláká, je poměrně studená, a tak vyrážíme bez bagáže na výlet. Oravský hrad už z dálky vypadá moc pěkně, je na kopci, což hrady bývají :). Zaparkujeme pod hradem a procházkou se dostaneme až k nádvoří, kde nás však otočí, že nemáme roušky. Já svou vytáhnu a jsem ready, ale žena má ji nemůže najít, asi ji nechala v autě dole  ... je víc než jasné, že znovu nahoru nejdu, tedy že Oravský hrad z dálky vypadá moc dobře :D a že nám to asi bude stačit. 

V podhradí uděláme pár fotek, koupíme zmrzlinu a doplníme zásobu jídla (večer vařím špagety v ešusu). Cestu nazpět řídí Lucka, je to poprvé a jde jí to moc dobře. Stavíme se ještě v Tvrdošíně u dřevěného Kostela všech svatých, který je velmi zajímavý architekturou, ale hlavně zavřený i přes cedule, které tvrdí opak.... asi covid. 

Špagetami narušuji náš instantní rituál a tak v křesílkách hledíme na hladinu Oravské přehrady se Slanickým ostrovem uprostřed a uvědomuje si, že zítra už jedeme domů a vůbec nechápeme, jak rychle to uteklo. 

7. den 21.8.2020 ujeto 206 km

Vstáváme do pěkné kosy, všude mlha a vlezlo. Mé předsevzetí ze včerejška, že si dám ranní koupel, bere rychle za své. Je 12 stupňů a to je spíš pro příznivce otužování a já jsem jen turista, takže neee. Budíček nám zařídily motorové pily už v 7 hodin ráno a tímto bych jim za to rád poděkoval. Kolem 9 vyrážíme do Staré Bystrici, kde mají první a jediný orloj v SR a zároveň největší dřevěnou sochu v SR - panenku Marii sedmibolestnou. Tu sochu tam budete hledat marně anebo musíte mít fakt velkou představivost - celé to průčelí budovy s orlojem má být ona "socha". Orloj je pěkný, střecha z šindele, pěkně provedený astroláb, který znázorňuje východ a západ slunce, roční období, znamení, postavení měsíce a co já vím co ještě. Dáváme kávu a čekáme na 11:00 až vylezou apoštolové. Tak už lezou,.... no a kdyby tam zůstali, udělali by lépe. Sošky mají místo hlav jakoby fotografie a celé to působí jako fotomontáž nějakého Pepíka z 5.A, který to tam v noci ze srandy nalepil. Pokračujeme na místo zvané Korňa, kde má vyvěrat pramen ropy. Tak jako čůrek tam nějaký je :), ale naštěstí očekávání nebylo velké a bylo to po cestě, takže zklamaní jsme nebyli.

Před městem Čadca někde špatně uhneme a zákazem vjezdu po úzké silničce stoupáme prudce do kopce a pak zase prudce dolů až na naší trasu. Naštěstí všechny závory na této cestě pro lesní správu byly otevřené. Antonín začíná zlobit, vypadává nám 4. rychlostní stupeň a sklouzává na neutrál. Nejdříve to házím na sebe, že ho tam asi nedomáčknu pořádně, ale když se to opakuje, chápu, že se se mnou loučí převodovka. 

Hranice překračujeme ve městě Bielá a jedeme kouknout na Pustevny a sochu Radegastu. No krpál je to pěkný a je šílené vedro, ale vyjeli jsme to myslím se ctí. Parkoviště je nacvakané, ale obsluha se nad námi smiluje, prohlásí mě za motorku (což dle TP ostatně jsme) a tak parkujeme za symbolickou cenu mezi motorkami úplně nejvýš co to jde.  Pustevny už po požáru stojí a jsou stejně krásné jako předtím, procházka na Radegast v tom vedru byla trochu za trest, ale alespoň jsme si trochu protáhli nohy.. 

No a nyní už poslední zastávka, přijali jsme zcela spontánně pozvání na kávu k Honzovi (Nesmrtelní dědci), který je duší cestovatel a dobrodruh. Poznal jsem ho při jeho náhodné zastávce v našem obchodě, když jel Velorexem a ČZ rikšou do Lucemburska. Byl jsem v té době velkým fandou jejich cest a osud nás dal takto neuvěřitelně dohromady. Vyměnili jsme si čísla a od té doby ho otravuji pokaždé, když se mi něco rozbije a nevím si rady :). Na této první cestě, kdy jsem toho věděl ještě méně než dnes, jsem ho měl na drátě tak často, že nás pozval a chtěl to všechno slyšet z první ruky a za tepla. Z kávy se stal nakonec nocleh, úžasný pokec u ohně s celou jeho rodinou, členy Nesmrtelných dědků a přáteli. Bylo to velmi příjemné a po dlouhé době jsem se bavil s někým, kdo má stejné starosti jako já.

8. den 22.8.2020 ujeto 30 km

Ráno po výborné a vydatné snídaní návrat k autu a realitě :) 

PS. Závady a jejich dodatečné odhalení a vyřešení. 

Blinkry- prodřená izolace drátu pod přední plachtou. Když se naložila zavazadla, obnažený drát se přitlačil na rám a spálil pojistku. 

Motor neměl tah- od té doby to neudělal, nejspíš šlo o kondenzátor, který jsem vyměnil, ale těžko říci.

4 rychlostní stupeň - uložení ložiska na výstupní hřídeli k rozetce. Tato hnaná hřídel vyosí dosedací plochu ozubených kol na 4. stupni a pak vypadává. Není to běžné, ale já to štěstí měl :). Bohužel se motor musí k opravě půlit, ložisko bylo přilepeno ale po pár set kilometrech se znovu uvolnilo, nyní po letech vyřešeno doufejme definitivně, vyměněno za dvouřadé ložisko s vysoustruženým uchycením. 

Dobíjení- nikdy před tím ani potom se již nestalo. 

Celkem najeto 1.106 km